Bystrost a důvtip se malým nevyhýbá, od Velkých někdy zbytečně očekává

Pokračování příběhu království loutek. Předchozí kapitola zde. Vše o knize zde.

Honorus ale neměl v plánu vyslat jen tak nějakou výpravu. Když seděl u otcova lože a držel ho za ruku, přemýšlel o tom, co všechno si bude muset na cestu připravit a jak se nejlépe dopraví do cíle. Musí si všechno pečlivě naplánovat, protože vydat se sám, může být vskutku nebezpečné.

Otcova tvář byla stále bledá a strnulá.

„Otče, věřím, že ti budu moct brzy pomoci. Snad za pár týdnů budeš zase zdráv,“ pronesl.

Když opouštěl místnost, vůbec si nevšiml osoby skryté za závěsem. Po celou dobu zde měl pozorovatele, který bedlivě poslouchal. A nemohl ani tušit, kdy ona tajemná postava vystoupila ze svého úkrytu a co dalšího měla v úmyslu. Možná to byla tatáž osoba, která za zavřenými dveřmi poslouchala rozhovor Honora s lékařem.

Ve své komnatě znovu rozložil papír, zamčený v horním šupleti nočního stolku, v němž se skrýval rozbitý mechanický pták.

Díval se na změť písmen a nemohl přijít celé zprávě na kloub. Složil lístek do kapsy a šel se projít palácovými zahradami. Nejednou procházka na čerstvém vzduchu osvěžila mozkové závity k hlubokým myšlenkám, a nebo jen dokázala ve spletitostech najít jednoduché, ale účinné závěry.

Spatřil, jak jeho bratr s čerstvě oholenou hlavou protahuje své kosti a svaly při pravidelném cvičení a bojových technikách, jako již dělal několikrát denně od svých devíti let.

Pokračoval březovou alejí. Drobné lístky v suchém povětří šustily jako malé zvonečky. Na konci cesty měla být už jen brána s neopečovávanou krajinou, protože tímto směrem se nikdo běžně neprocházel. Jen zahradníci odváželi suchou trávu a listí ven z panství na kompost.

Překvapilo ho, že poblíž plotu stála malá dřevěná chaloupka s nízkým stropem a rákosovou střechou. Drobná okna nedovolovala vpouštět dostatek světla, a tak ve stavení muselo být nejspíš po většinu dne šero až tma. Nevypadalo to na pohodlné bydlení a Honorus by řekl, že takový typ stavby viděl nejspíš vůbec poprvé.

Před chaloupkou stála lavička a bylo zde malé políčko se  zeleninou.

Kdo tu bydlí? Zde na palácovém pozemku? Nebo je to snad jen jakási kůlna pro zahrádkářské náčiní? Ptal se sám sebe.

Nahlédl do oken a uvnitř byl rozestavěný nábytek. Jedna postel, jeden stůl, dvě židle. Ulekl se, když do jeho pozadí cosi strčilo. A zamečelo. Uvázaná koza si to od kůlu přivandrovala až k Honorovi. Jak zamečela, vyšla z boční strany i mladá žena. Vlasy měla sepnuté do červeného šátku a na sobě prosté oblečení s širokou bílou sukní staženou v pase do šňůrky.

„Přejete si? Kdo jste?“ zeptala se.

„Spíš bych se měl asi zeptat já, kdo jste vy? Vy tu bydlíte? Já jsem Honorus, syn vládce Imperia.“

Žena vyjekla a dala se na útěk.

„Počkejte,“ zvolal a běžel za ní.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2