LOVID – 17. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Stála jsem u plotu a vážně měla pocit, že se svět zbláznil. I přestože se Filip tvářil překvapeně a důvěryhodně, já jsem mu nevěřila. Po chvíli se vracel, vedle něho Nicky. Jak mě spatřila, smála se, jako by se s ním po celou dobu výtečně bavila. A teď, čemu jsem měla věřit.
„Vem si kolo a jeď,“ řekl jí tiše, ale já to stejně slyšela, protože už byli dost blízko, to zaprvé a za druhé jsem měla uši našponované co nejvíc, aby mi nic neuniklo.
Přiblížila se k němu na vzdálenost, že by stěží prolétla mezi jejím vypnutým hrudníkem a jeho tělem muška, a kdyby neuhýbal hlavou, jejich roušky by se akorát tak mezi sebou pářily.
„Ty se na mě zlobíš?“
„To si piš!“ Natáhl krk, aby se jí díval do očí a přitom nedotkl.
„Ale já jsem neudělala nic špatného, přece.“
„To si nemyslím.“
„To je všecho kvůli ní?“ A pak obrátila směrem ke mně pichlavý pohled.
„Přeháníš, Nikčo, přeháníš…“
„Neříkej mi Nikčo,“ zavrčela, vzdálila se, popadla kolo a směřovala přímo k brance. Filip jí otevřel a ona bez jediného pohledu na rozloučenou odjela.
Stála jsem jako socha. Dívala se před sebe. Poker face. Nedalo se vyčíst, jestli jsem (ještě) naštvaná, nebo si užívám pocit satisfakce, že ji vyhodil. Stále se tu totiž nevysvětlo několik dalších skutečností.
„Pojď, jdeme pryč,“ řekl vlahým tónem a vzal mě za loket. Pokračovali jsme k zastávce. Sedli si na lavičku. Mlčeli. Říkala jsem si, jestli mám počkat, až začne mluvit on. Ale zase se říká, že kluci nemají tu potřebu něco řešit. Tak jsem se uvnitř kousala, abych v sobě vydolovala taky nějaký testosteron a hned nebouchla.
A opravdu, začal on.
„Mrzí mě to.“
„Co?“ Věnovala jsem mu výraz, který jsem pojmenovala podle Forrestu Gumpovi: přihlouplý, udivený, ono se jako něco děje?
„Já jsem fakt nevěděl, že je v baráku. Normálně to nedělá. Nevím, co jí to popadlo.“
Ale já vím. Viděla mě a bylo to naschvál. Nejspíš jsme fakt ve válce a já už bych si to měla připustit, nebo bych taky mohla utrpět nějaké ztráty díky své nepřipravenosti.
„Seděla v obýváku s babičkou. Pěkně mě naštvala. Měla počkat, až jí někdo otevře. Tohle není žádný průchoďák. A navíc. Vůbec by neměla za babičkou chodit. Dvakrát do týdne za ní jezdí táta z Prahy. To je dost riskantní. Co když si s sebou něco přiveze? Rozumíš…“
Kývala jsem hlavou jako loutka na provázku. „A jak její táta sem může jezdit, když jsou zavřené okresy?“ nedalo mi to.
„Stačí, když vyplníš prohlášení, a už můžeš jezdit všude. Je to spíš taková šaškárna. Ale spousta lidí se poctivě zdržuje doma. Jsou taky ti, kteří jezdí do zaměstnání a nic s tím nadělat nemohou. Ale pak jsou ti, kteří si prostě najdou způsob, jak to obejít, a dělají si stejně, co chtějí. A to je právě Nicky táta. Oni jsou prostě jiní. Mají pocit, že jim patří celý svět a že sami určují pravidla.“
Pak se postavil, vztek v něm narůstal, že nemohl zůstat v klidu sedět.
„Jako je ti jasný, že člověk, který si myslí, že je šéfem vesmíru, asi sotva nosí všude roušku nebo respirátor a doma taky ne, pochopitelně, to každý. Takže si přijede z Prahy, něco chrstne na svou dceru a teď klidně mohla ohrozit mou babičku. Rozumíš?“
Přikývla jsem. Ukázala jsem mu fotky na Instagramu. „Tady ti to docela sluší…“ špitla jsem. Průhledná! Ze mě by žádný taktik být ani nemohl.
„Ukaž…“ nahlédl. „To jsou fotky z léta. A ona to dala včera na instáč? O co jí jde?“
„Ale musíš uznat, že na těch fotkách vypadáte, jako že si dobře rozumíte.“
„Hele, to bylo u nás. U mě v pokoji. Pozval jsem ji, nebo spíš, nejdřív jsme byli na zahradě, bylo jí horko, šla se k nám napít. Ukázal jsem jí pokoj. A ona, že má ten profil a že by si tam dala nějaký fotky z prázdnin. Tak mě párkrát nafotila. Teď to musí vypadat fakt blbě.“
Pokrčila jsem rameny, jako že nevím. Ale vzápětí jsem přikývla. Na co si hrát. Je to tak. Štve mě to. Strašně.
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: