LOVID

LOVID – 32. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„A na Velikonce budeš doma?“ Marek.

„Možná a možná taky ještě ne. Nemám tušení.“

„Chtěl bych tě moc vidět.“

Proč tak najednou? Lichotí mi to, ale… Je tam to ale… Jestli bych se s ním sešla, tak jako s kamarádem, to dá rozum. Ale lze se vůbec tak sejít s bývalým? A pochopil by to Filip? Začala jsem si o tom psát se Simčou, abych našla tu správnou odpověď. Nebo možná si obhájila to, že se vlastně může stýkat, s kým chci a je to v pořádku.

„To ses asi zbláznila, ne?“ vyštěkla Simča.

„Ale přece se mu nemůžu celý život vyhýbat? Až se vrátíme do školy, tak se stejně potkáme.“

„Až se vrátíme do školy, jestli teda vůbec někdy něco takového bude a my neodmaturujeme online, tak on chodí do jiné třídy a potkáte se na chodbě nebo v jídelně, ale rozhodně ne někde sami spolu ve městě.“ Evidentně se na mě zlobila.

„Takže si myslíš, že to je blbý nápad?“

„Blbý už o tom jen uvažovat. Představ si, že by se Filip někde na tajnačku setkal s nějakou svou bývalkou.“

Protože vím, jak to Filip měl s předchozími vztahy, nic to se mnou neudělalo.

„Nebo si vzpomeň, když sis myslela, že ho balí Nicky. On moc dobře věděl, že ho ona neudolá, ale tys to viděla jinak.“

„Jasně,“ odpověděla jsem. Má pravdu. Nemůžu se sejít s Markem. Ale pak se ta hlodavá myšlenka znovu vrátila. Vždyť se mi ve škole tak moc líbil! Byla jsem do něho blázen. A upřímně, jak uvidím jeho zprávu, jsem vždycky nějak nahlodaná. A kdybych ještě uslyšela jeho hlas nebo se s ním setkala osobně? Jaká já vlastně jsem? Podlehla bych?

Někdo říká, že by se člověk neměl vrhat do dalšího vztahu, pokud to v sobě nemá srovnaný, pokud předchozí vztah není pevně uzavřený. Jenže to jsem si samozřejmě o sobě myslela, když jsme s Markem byli v kontaktu jen na podzim a pak dlouhé měsíce nic. Připadám si jak odložené dítě, o které projeví rodiče zájem pohlednicí jednou na Vánoce. A ono je z toho pak vyplácané a žije dlouho v naději, že se to změní.

Je to přece blbost. Musím Marka vytěsnit a jestli to nepůjde, tak budu muset v sobě najít sílu, abych mu dala najevo, že mi už nesmí psát, ani mě jinak kontaktovat. Ano, sobě se to snadno diktuje, ale jestli k něčemu takovému pak dojde…

Napsala jsem Filipovi, že jsem si přivezla brusle a můžeme se pak někam projet.

A tak jsme si dali sraz na zastávce, jako vždycky a jeli. První Filip, protože to tu zná lépe a chtěl mi i něco ukázat. Po naší obci není těžké jezdit, jedna rovná silnice, domy, les, domy, les, domy, domy, domy, pole, konec obce. Ale dá se i odbočit. A za hospodou, která už ztratila naději, že se vůbec někdy znovu otevře, dokonce měla jedno okno prasklé a drolila se tu omítka, jsme odbočili doleva, kde už silnice nebyla zrovna moc příjemná, museli jsme dávat pozor, zpomalit, ale na konci nás čekal báječný výhled z jedné mála výšin v této rovinaté krajině.

„A kdyby nebylo pod mrakem, viděla bys tady z vršku na desítky kilometrů daleko.“

„A tátovým dalekohledem i do obýváku v jiném městě,“ smála jsem se. „Je tady hezky. Tak nějak to uklidňuje.“ Hned jsem se lekla, že mluvím jako babička, když sedí na lavičce a kouká do lesa.

Pak jsme pokračovali dál po hlavní silnici až za obec a kolem alejí, které v létě budou obsypané třešněmi, ale teď ty holé větve působily spíš pesimisticky. A zas zpátky. Jednak jsem začala pociťovat vyčerpání, taky jsem nevěřila počasí, že zase nezačne pršet, zvedal se otravný studený vítr a roušku jsem měla celou mokrou. Sundala jsem si ji a celý obličej si omotala šálou.

Na zpáteční cestě jsme přibrzdili u Nicky domu. Zavřená okna, prázdný dvorek, ticho.

„Tak kdo by v takové zimě otvíral okna,“ řekl Filip.

„A myslíš, že je v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Ta? Určitě. Jen se tam vzteká.“

„A nemohla by být v Praze?“

„Její táta obvykle jezdí v pátek. Tak uvidíme zítra.“

Ráno hudba nehrála, babička přikládala do krbu a já stejně byla vzhůru, protože jsem si už tak nějak zvykla. Houby! Bolely mě nohy. U zadku. V noci jsem dostávala křeče do lýtek. Taky mě bolela ramena a trochu krční páteř. Bože, já jsem teda lemra! Takhle se odrovnat na první výjižďce.

Když jsem se postavila na nohy, hned jsem zase spadla do postele. Peklo. Ze schodů jsem šla jako postižená. Vlezla jsem do vany a sprchovala se horkou vodou. První lék, který mi proti takovým bolestem vždycky zabral. Ještěže to bylo ráno, protože jsem vyplácala půlku bojleru. Do večera se snad zase ohřeje.

„Copak?“ Babička mě spatřila, jak vycházím z koupelny. „To já jsem se za mlada taky sprchovala studenou vodou. Je to dobrý pro imunitu a hlavně člověka to hned probere. Celý den je pak lepší,“ pokračovala.

Nadzvedla jsem obočí: „Ale já jsem se nesprchovala studenou.“

„To bys měla zkusit. To je lék!“ přidala, jako by byla dealerka se studenou vodou, instantní doušek zdraví.

Tak já taky vím od Filipa, že studená voda a vůbec otužování pomáhá hubnout, ale to by mě asi vážně zabilo. Musím všechno po douškách. Nikam nespěchat. Včera jsem vyrazila jako největší machr na několik hodin na bruslích a dnes jsem zralá umřít v posteli.

„Musela jsem se nahřát. Bolí mě snad všechny svaly a kosti.“

Babička se zhrozila, chytla za srdce. „Covid?“

Já vím, že je to jeden z hlavních příznaků, že se covid chová obdobně jako pěkně mizerná chřipka, ale od té doby, co svět přepadla tahle epidemie, jako by vymizely předchozí zdravotní problémy a každý si hned vzpomene spíš na koronavirus než na něco jiného.

Hned vstala a odstoupila o další metr dozadu.

„Neboj, babi, to není covid. Já jsem to prostě včera přehnala s bruslemi. A jak jsem na nich dlouho nejezdila, tak mě všechno bolí.“

„Opravdu?“

„Ano, opravdu.“

„Vážně?“

„Babi, vážně, opravdu na stopro, bolí mě tělo jen ze zdravého pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu.“

„Tak na to tady mám výbornou hřejivou koňskou mast.“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!