A tak jsme si dali sraz na zastávce, jako vždycky a jeli. První Filip, protože to tu zná lépe a chtěl mi i něco ukázat. Po naší obci není těžké jezdit, jedna rovná silnice, domy, les, domy, les, domy, domy, domy, pole, konec obce. Ale dá se i odbočit. A za hospodou, která už ztratila naději, že se vůbec někdy znovu otevře, dokonce měla jedno okno prasklé a drolila se tu omítka, jsme odbočili doleva, kde už silnice nebyla zrovna moc příjemná, museli jsme dávat pozor, zpomalit, ale na konci nás čekal báječný výhled z jedné mála vyvýšin v této rovinaté krajině.