Podezřelých víc než dost – 2. místo ceny Havran 2021

13. listopadu v 15:50 Deštivé odpoledne nad mrtvolou

Mezery ticha rušily údery do oken. Studené kapky rozostřovaly obraz. Jen chvíli bezděčně hleděl do prázdna odpolední ulice, než se znovu otočil směrem do středu pokoje. Muž svlečený do půli těla ležel břichem na koberci. Ústa dokořán, jako by chtěl křičet. Vytřeštěné oči. Ruce i nohy pokroucené, nejspíš měl v úmyslu utéct. Dvě střelné rány do zad, třetí se odrazila ode zdi a ulomila kus omítky. Co mohl soudit o pachateli? Protože oběť ležela tváří ke dveřím, pachatel musel stát u okna. Pravděpodobně se znali nebo ho minimálně dobrovolně pustil do místnosti. Žádné známky násilného vniknutí, ani zápasu. Přesto, možná jeden z těch nepříjemných hovorů: Ani se neposadili ke stolu. Hrnečky na kávu zůstaly u kávovaru bez povšimnutí.

Otisků nespočet. Na zemi se válel jeden 9mm Luger. Další dva pak jistě najdou v těle. Kancelář byla hojně navštěvovaná mnoha klienty, kteří měli zájem o rychlou půjčku. Vrah musel mít pevné nervy, nebo naopak jednat zcela na pokraji sil; těžko tu hrát na jistotu. Protože kdykoliv ho mohl kdekdo cizí nečekaně překvapit. I když si majitel provozovny klienty zval na základě telefonické domluvy, neplánované návštěvy byly rovněž obvyklé.

Na celém patře se nacházelo mnoho dalších kanceláří, často prázdných. Lichvář se cítil ve svém království sebejistě a zoufalým klientům mnoho soukromí nenabízel. Nebylo vůbec složité zjistit, kdo vešel a odcházel.

„Proč myslíte, že si nevzal nic ze sejfu?“ zeptal se mladší důstojník pohledem na trezor.

„Těžko říct. Neznal kombinaci, měl málo času, je to tu jak v průchoďáku, byl ve stresu, jednal zkratkovitě…“

13. listopadu 14:40 Téměř před hodinou. Ale kdo by tušil, že…

Věděla, že nesmí zanechat otisky. Zírala na jeho bolestnou tvář: vytřeštěné oči, ústa dokořán, o pomoc si ale už nikomu nezavolá. Světlana se letmo porozhlédla do stran. Okem profesionála shlédla možné důkazy, které by ji mohly dostat do problémů. Všechno bylo nedotčené. Žádné kamerové záznamy. Pokud se v tichosti vyplouží z místnosti, nikdo ji přece nemůže s touto nepříjemnou událostí spojovat. Původní vztek se dávno rozplynul, teď jí bušilo srdce kvůli jiným okolnostem, protože tohle se nemělo stát. A pak ještě ten nepříjemný vrzající zvuk. Oksana! Nikdo jí tu nesmí vidět. Instinktivně prchla na konec chodby.

13. listopadu 14:44 A chvíli předtím…

Když se s ním Oksana srazila na chodbě, jen zlostně zvedla koště, nezmohla se ani na slovo. Byla upozorněna, že nesmí nadávat v rodném jazyce, a česky neuměla. Zamručela a pustila se znovu do práce. Setřít chodbu nebylo vůbec nijak složité a namáhavé. Měla k tomu zaběhnutý efektivní systém. Postavila se doprostřed a v pravidelných intervalech ležatých osmiček otáčela smetákem doleva, doprava, doleva, doprava… Pak namočit hadr, vymáchat a znova. Vedoucí právního oddělení v šestém patře, JUDr. Světlana Zárubová ale vůči jejímu systému měla výhrady: v krajích stěn se kumuloval slepený prach, který Oksana nenabrala. „Tohle je na houby! Takhle tam všechen ten sajrat zůstane!“ křičela na ni. „Něpanimaju,“ kroutila hlavou Oksana a myslela si o té fifleně svoje.

Světlanu vytáčela do nepříčetnosti. Vyžadovala, aby ji agentura vyměnila, aby úklid probíhal v ranních hodinách, kdy ještě není v budově, aby zajistili, že se s nikým takovým přes den nesetká. Naběhly jí žíly u spánkových kostí. Seběhla do pátého patra. Věděla, že Roman bude u sebe a lepší je popít sklenku z jeho baru, než si po víčkách osamoceně upíjet ze svého. Jasně, byla u něho před krátkou dobou, ale dnešek byl výjimečný: nejspíš ho po té předchozí scéně bude mít už celého jen pro sebe.

Nejdřív letmo zaklepala svými dlouhými gelovými nehty, ale protože neodpovídal, vzala za kliku. Bylo odemčeno.

„Romčo, Romčo, jsi tu?“ zavolala. Po špičkách v rozechvělé náladě, natěšená na panáka a Romanův šarm přicupitala blíž. A hned zastavila. Div že nevykřikla. Přitiskla dlaň na ústa. Z advokátní praxe a přirozené inteligence věděla, že by bylo lepší se okamžitě vzdálit. Snad si nikdo předtím nevšimnul. Odmítala na sebe upozorňovat. Řeší teď řadu nepříjemných kauz a spojitost s vraždou, byť jen jako náhodná svědkyně, by jí rozhodně neprospělo. Letmo se podívala na všechny strany. Bylo bláhové si myslet, že jí někdo pozoruje, spíš to byl nesmyslný instinkt, který jí stejně tak vrátil zpátky ke dveřím. Když odcházela, ještě rukávem otřela kliku. Drobnost, kterou udělala intuitivně, i když vzhledem k jejím častým návštěvám to bylo zbytečné gesto. Kdo to mohl způsobit? Nemihnul se náhodou o patro výš zakrvácaný Kovanda? Div, že Oksanu neporazil!

Na chodbě zaslechla známé zvuky vrzajících koleček úklidového vozíku. Běžela se schovat do výklenku za palmu.

Oksana šouravými kroky přitahovala vozík. Pak uviděla pootevřené dveře. Světlana potichu sykla. Uvědomila si, že nezaklapla. Oksana se ohlédla po zvuku. Velmi dobře si Světlany všimla, ale maskovala to. Zaklepala: „Gaspadín inženér,“ volala opakovaně. Pro ní byl každý inženýr. Vstoupila. A pak spustila příšerný řev!

Na policii volala obratem. Měla štěstí. Telefon vzala třiapadesátiletá operátorka, která se domluvila i se svou zaprášenou školní ruštinou. Oksana neopomněla zdůraznit, že se obává, že pachatelkou je doktorka Světla Zárubová a z jistých důvodů se bojí o svůj život.

Dorazili rychle. K Oksaně byla přidělena tlumočnice a Světlanu neminul výslech. Toho odpoledne ne jeden.

Pokračujte na další stránce

Stránky: 1 2 3 4 5