Soutěž o humorné knížky pro ženy. Smějte se spolu s námi

Spolu s nakladatelstvím CPress vyhlašujeme soutěž s pěti balíčky výher. Každý z nich obsahuje knížky DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY a PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA od autorky Martiny Boučkové.

Deník zoufalé třicítky je příběh single třicátnice, která nemůže najít toho pravého. A je přímo lepidlem na trapasy. Vyšel v létě loňského roku a již si získal velkou oblibu u čtenářek. Není divu! Příběh vychází z českého prostředí a mnoho žen v něm poznalo podobné situace, které zažily ony nebo jejich kamarádky. Podívejte se na ukázky zde.

Druhou výhrou v balíčku je knížka, která teprve přijde na trh: PAST NA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA. Humorný příběh o tom, jak přechytračit záletníka a nezamilovat se. Ukázka zde.

***

Prchá od ložnice k ložnici, avšak nikdy s prázdnou. Říká si Leon, Tomi, Andreas, David, … Má řadu jmen, ale ani jedno není pravé. Snadno okouzlí každou ženu. Jenže se mu poslední dobou nedaří a spolehnout se dá snad jen na Murphyho zákony. Peníze mizí rychleji, než by si přál. Když pak v naději, že narazil na zlatý důl, rozehraje před Hankou svůj taktický šarm, nemá ani páru, jaká ho čeká dřina. Hanka se totiž zapřísahala, že už nikdy žádného chlapa nechce. Na druhou stranu: Nestál by právě tenhle za hřích?

Co udělat pro výhru?

Přečtěte si ukázku níže z připravované knížky Past na sňatkového podvodníka a pošlete na e-mail admin@superrodina.cz odpověď na otázku: “Kdo je Blažena a Pankrác?”

Soutěž potrvá do 15. února do půlnoci. Pět šťastlivců získává obě knížky! Výhry rozesílá Albatrosmedia.

SOUTĚŽNÍ OTÁZKA: KDO JE BLAŽENA A PANKRÁC? Odpověď naleznete v ukázce níže.

Byli jsme tu asi měsíc, když jsem si ve svém bio záchvatu kvůli tomu, že se mi můj mozek přiotrávil čerstvým vzduchem, vedle zahrádkářského maniakálního ataku pořídila také zvěřinec. K několika slepicím přibyl jeden páreček do králíkárny. Teď máme devět plných kotců. Kdo by to zabíjel! Dále štěně, které jsme vypiplali v mazaného psa, jemuž se vždycky podaří upláchnout a vrátit se hladový po pár dnech. A pak máme kozu, která měla původně dávat mléko. Na základní škole jsem evidentně nedávala při přírodopisu pozor, protože jsem neznala odpověď na otázku, proč tedy nemáme od kozy nic. Jestli to je tím, že ji neumíme podojit (a typické klasické hlášky, že jí to mléko ztvarohovatělo, mi také nepomáhaly)? Faktem je, že naší koze chyběl kozel, aby splnila účel, k němuž byla původně pořízena. Jelikož však v sobě probudila neuvěřitelný hlídací talent a důsledně tak supluje neschopného Azora, flákajícího se kdoví kde (ne že by mi někoho připomínal), rozhodli jsme se, že jí nebudeme život kazit žádným kozlem, leda bychom chtěli výhledově už beztak rozmanitou domácnost zpestřit ještě kůzletem.

Jenže slepicemi, králíky, psem a kozou to nekončí. Máme také tři kočky. Původně jsme si tedy pořídili jen jedno kotě, které se na svých toulkách sčuchlo s dalšími dvěma kocoury, a nastěhovali se k nám všichni. Naštěstí obstojně plní funkci myšilovů a často se svými kousky chlubí hned na zápraží. Když jsem viděla tu výstavu poprvé, trochu se mi vzpříčilo mé městské hrdlo podrážděným žaludkem. Nicméně jsem zahnala všechny tlaky a z důvodu očekávané výborné spolupráce jsem všechny kocoury pochválila pamlskem. Za odměnu druhý den takových chlupatých potvor leželo u prahu ještě víc. Až na zimu se počet ztenčil. Nejspíš jediný důvod, proč jsem měla zimu ráda.

Z bývalého bydliště jsme si také přivezli suchozemskou želvu. Říkáme jí Blažena, ale neslyší na to. Zato má podobné choutky jako Azor: zdrhací. Kdo si myslí, že želva nemůže utéct, tak ten je vedle jak ta jedle. Blažena nebydlí v žádném terárku. Má volný prostor po celém domě. Ale i když jsem si na všech vyžádala bezpodmínečné zavírání dveří – zejména proto, aby nám tam ještě v živém stavu nezaběhly ty malé potvory, o které každé ráno div že nezakopnu na prahu – tak naši kocouři jsou bohužel nebo naštěstí tak chytří, že si umí otevřít sami. Nadskočí na kliku, ta povolí, dveře se otevřou. Snadné. Ale zavřít za sebou neumí ani jeden. No, a tak se stalo, že se nám Blažena zaběhla. Využila příležitost a vydala se do světa.

Evidentně jsme asi opravdu sobečtí, do sebe zahledění lidé, jak mi řekla moje máma, když jí Terezka tu historku vykládala po telefonu. Ačkoliv v jejím pojetí to vypadalo hodně dobrodružně. S nadšením rozebírala, jak si nejspíš druhý, třetí, čtvrtý den, kdo by to přesně věděl, všimla, že želva není doma. Prohledali jsme celý dům, dokonce jsme na ni i volali jménem (taková blbost), až Tadeáš usoudil, že nejspíš bude venku. Ještě než stihl odpovědět na mou otázku „Jakpak by se tam asi dostala, když přece všichni vzorně posloucháte maminku a zavíráte dveře?“, ozval se známý zvuk lupnutí kliky a Pankrác (kocour) přišel mezi nás. Bylo jasné, že Tadeáš má nejspíš pravdu.

Prohledávali jsme tedy dvorek, zahradu, ale jelikož má želva dobré maskovací zabarvení, bylo to docela náročné. Dobře že se ten den Azor laskavě dostavil domů a na Tadeášovu větu „Kdybys byl aspoň k něčemu, našel bys nám Blaženu“ se paradoxně vydal určitým směrem, šmejdil čumákem po hlíně a pak nás štěkáním přivolal k jabloni, kde Blažena spokojeně odpočívala.

***

Doufám, že jste se dobře bavili.