Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery

Blíží se nejkrásnější období roku. Snad bude i navzdory okolnostem, tak specifickým pro rok 2020, alespoň částečně hřejivý a milý, jak si jen budeme přát. Nejen letos, ale pokaždé to nejvíce záleží hlavně na nás samotných. Tak si to nepokazme. Těžko budeme vracet stránky kalendáře, abychom napravili něco, co je už tak dlouho zasazené právě do těchto prosincových dnů. Nejde ani tak o drahé dárky, ale o to být spolu. Darujme si úsměv a dovolme, aby nás okouzlily i drobnosti. Třeba jako tato drobná útlá knížka, co se vejde do kabelky nebo na noční stolek, když se chystáme před spaním číst. Mohla by nás v tyto nevšední dni doprovázet na cestách v autobuse nebo vlakem, když vyrážíme za svými milými.

V roce 2020 vydalo nakladatelství Brk svůj první Adventní kalendář povídek, ve kterém byly publikované mé dvě povídky: Jen tak být a Vánoční překvapení.

Publikace je dostupná zde.

Ukázka

Vánoční překvapení

Všimli jste si někdy, jak je šero docela jiné než světlo nebo tma? Ve skutečnosti se skládá z miliardy zaprášených mikropavučinek, které volně proplouvají prostorem, usazují se v našich obývácích a ložnicích. Čím víc jich je a mají k sobě blíže, když nemohou volně plout po prostoru, začnou se vzájemně propojovat, a tak se zrodí tma. Dřív jsem ji milovala. V létě jsem sedávala na zahradě jen tak, v zimě zachumlaná v kabátu, a vzhlížela k nebi, které bylo plné třpytivých hvězd. Jak jsem zestárla, oči mi zeslábly. Ztrácím se v šeru a na hvězdy už jen věřím. Mám je uložené ve vzpomínkách, že tam jsou, tam daleko jako rozsypané drahokamy.

Na Štědrý den na ně většinou čekám marně. Jen jednou sněžilo, párkrát bylo nebe jasné, mnohokrát však pršelo. Ale to mi radost nepokazí, když zapaluji svíčky na vyřezávaném dřevěném svícnu. Tenhle není kupovaný, je jedinečný. Vyrobil ho Vašek. Kdysi dávno. Už je to spousta let. Svícen mi zůstal, jen Vašek už tu není.

„Babičko, copak by sis přála pod stromeček?“ zeptal se mě vnouček. Taky Vašíček. Má po mém muži jasně modré oči a stejně vřelý úsměv. Dcera v něm vidí sebe; je taky plavovlasá. Ale kdepak, to je můj Vašík! Když otáčím stránky fotoalba, vidím tu podobu ještě víc. Tahle nažloutlá s razítkem desítky let neexistujícího ateliéru, to je celý on. Ten pohled. A jak drží ruce a ohýbá se v pravém koleni. Kdo by to neviděl!

Je krásné, když člověk není sám, má děti a vnoučata. Ale trochu tesklivé, že po většinu svého času je s nimi jen v srdci a myšlenkách. Tak málo se vídáme. Žijeme ve společném městě, ale copak to jde? Oni mají práci, děti školu, kroužky, kamarády… To nejsou výmluvy. To je jen obhajoba pro sobeckou touhu být jim neustále nablízku. Děti musí vyrůst, ale proč tak rychle?

„Copak bych si přála, Vašíčku? Celou rodinu a sníh. Umíš to zařídit?“ zasmála jsem se.

…

Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery, nakladatelství Brk, 2020

Martina Boučková