drak letí nad hradem
Tajemství Ztraceného města

Tajemství Ztraceného města – 2. část

Čtení na pokračování. Předchozí díl zde.
Kde jsme skončili? Eric vykřikl: „Jenže já vím, kde je Ztracené město!“ Rytíř mu obratem zakryl ústa. „Psst, zbláznil ses? Tohle je nebezpečné. Všichni tady do jednoho jsou už šílení. Za taková slova tě mohou rozsápat. Nikdo si tu neudrží zdravou mysl. Taky vím o Ztraceném městě… „Takže víš, kde se nachází?“ „Nejen to, byl jsem tam.“ „Ale já taky!“

Jejich pohledy se setkaly. Chlapcův nadšený, že může sdílet dojmy z návštěvy něčeho tak zvláštního, opájeného mýty, a Flagranův plný podivných rozpaků. Napadla ho téměř paranoidní myšlenka.

„Za co tě uvrhli do věčného žaláře?“ zeptal se opatrně.

„Nevím, vážně netuším. Jednoho dne mě svázali a hodili sem…“

„A řekl jsi někomu dříve o Ztraceném městě?“

Radostně zakýval hlavou. „Ano!“

„A komu?“

„Vladaři! Byl jsem u něho! Požádal jsem o slyšení, ale nechtěli mě k němu pustit. Dokud jsem neřekl, že vím, kde je! Chtěl jsem …“

„Chtěl ses s tou zprávou podělit…“

„Ano, pane, přesně tak. Musel jsem mu to říct. Vždyť celé generace tohle místo hledají! Povídá se, že když ho najdeme, budeme moci znovu pokojně navázat s naší minulostí. Všechno se propojí!“

„Já vím. Propojí se minulost, přítomnost i budoucnost. Budeme žít v naprostém souladu a nikdo nebude strádat.“

„Ano, pane! Přesně tak!“

„A jak jsi ho našel?“

„Náhodou, pane. Byl jsem na lovu,“ pak sklopil hlavu a začal šeptat, „Ach ano, pane, nemám licenci s královskou pečetí. Lovil jsem v jeho ohradách, to se nemá. Však mě taky jeho biřicové naháněli, ale nedostali. Ne, nebojte se, pane, kvůli tomu tady nejsem. Netuší, že jsem to byl já. Měl jsem kapuci. Utíkal jsem jako o život, jen jsem litoval, že jsem nemohl odnést tu laň. Moje komunita na mě spoléhala… a když jsem vyběhl z ohrady, zahlédl jsem jakési světlo. Bylo to zvláštní. Za běžného dne se na obzoru rozzářila bílá hvězda. Jako by byla …“

„Někde hodně blízko a přitom v dálce, ve výši mých očí, jen se přiblížit a přesvědčit.“

„Přesně tak, pane.“

vysoké hory, které skrývají tajemství ztraceného města

Užasl a oba pochopili, že zažili totéž.

A že nejspíš vědí něco, o čem se svět nesmí nikdy dozvědět. Ztracené město se nachází v hlubokém údolí. Není odnikud vidět, protože jeho hranice jsou prorostlé vysokými keři, svírají ho špičaté hory pohoří Spe, odkud ho mohou pozorovat jen ptáci. Lidé se bojí přiblížit k tomuto místu. Říká se, že kousek odsud je vstupní brána do podsvětí. Neví se přesně kde, ale podstatné je, že vždy blízkosti pohoří Spe. Nikdo se prý již zpátky z těchto bran živý nedostane. Žádný rozumný člověk by proto tudy nešel.

Přesto občas někdo zbloudil. Náhodou… nebo jen ze strachu… Jako Eric. Běžel, utíkal, hnal ho děs, že ho biřici nejen zabijí, ale jeho zohavené tělo vyvěsí na náměstí jako varování pro všechny další a zostudí tak celou jeho rodinu a komunitu. A to by bylo horší než smrt.

Když se naposledy ohlédl, zdali za ním biřici nejdou a jestli přitom nespatří vchod do podsvětí, smekla se mu noha.

Strhlo ho to ve strmém pádu mnoho desítek metrů.

Tajemství ztraceného města, divoká tráva, křoví, byliny

Vlhká tráva klouzala, snažil se zachytit keřů bez ohledu na trny. Pak už se jen kutálel a párkrát udeřil. Nehnutě ležel dlouhé hodiny. Poznal to podle toho, že slunce už bylo jinde než prve. Kolem dokola stály ruiny budov, některé více a jiné vypadaly jako příhodné k nastěhování. Střechy z rákosu do mírného oblouku, jako útlé čepičky, sochy zvířat v nadživotní velikosti na každém rozcestí a uprostřed náměstí kašna z bílého kamene. Byla v ní čirá voda a z chrliče ve tvaru draka s roztaženými křídly stále tekla voda. Napil se.

Pil z dlaní a rozhlížel se po okolí. To je ono! Vždyť už po věky všichni hledají Ztracené město! A on ho našel! Tolik energie v sobě ještě nikdy předtím necítil. Rozhodl se, že tu zprávu musí sdělit samotnému vladaři.

„Mám zvláštní pocit, chlapče, že si vladař nepřeje, aby to město bylo znovu objeveno,“ podotkl rytíř.

„A proč? To je přece hloupost! Všichni přece vědí…“

„Co! Tohle není žádná pohádka. Já jsem nic neudělal, dokonce jsem ani nelovil v královské oboře, a jsem tu. A ty? Až po té, co jsi králi oznámil…“

„Mýlíš se!“ postavil se rozzlobeně: „A já ti to dokážu.“

„A to mi řekni jak! Odsud se živý člověk ještě nikdy nedostal! Jídlo a pití nám posílají v koších. A víš, co se stane, když někdo zemře? Pošlou po lanech papírovou rakev. Tobě nakážou, abys do něj dal mrtvého. Ani lékař sem nikdy nedorazí. Nikdo, koho bys ošálil!“ rytíř byl plný hněvu. Jak si ten mladý spratek může myslet! Jak si může troufat! Je to obyčejný zloděj, on si tohle peklo zasloužil. Ale rytíř zlatého řádu? Nikdy!

„Počkej, až bude úplná tma. Mohu tě vzít s sebou. Pokud budeš chtít.“

Flagran zpozorněl.

„Ale to ti povídám, vykoupeš se hned v první řece. Nechci cestovat s žádným smraďochem!“ Byla to výzva, byla to troufalost. Flagran rozhodně chlapci nic nevěřil, ale bavilo ho to. Konečně po tolika dnech, týdnech… měsících… že by nějaká vzpruha? No, není to zábava? Takový holobrádek, co on ví o životě!

Pokračování zde

Předchozí díl zde

Martina Boučková

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!