Drak pije z vody
Tajemství Ztraceného města

Tajemství Ztraceného města – 3. část

Čtení na pokračování. Předchozí část zde.
Kde jsme skončili?
„Ale to ti povídám, vykoupeš se hned v první řece. Nechci cestovat s žádným smraďochem!“ Byla to výzva, byla to troufalost. Flagran rozhodně chlapci nic nevěřil, ale bavilo ho to. Konečně po tolika dnech, týdnech… měsících… že by nějaká vzpruha? No, není to zábava? Takový holobrádek, co on ví o životě!

Když nebe potemnělo, byly vidět jasné ohnivé plamínky jen z vršku věží. Strážní sic měli službu; byli zvyklí, že vyjma řevu a pláče z jámy se nic jiného neděje, a tak často na svých stanovištích poklimbávali. A tak, když chlapec přiložil k ústům úzkou píšťalku, která podle rytíře stejně nevydala žádný zvuk, a nad temným nebem se prolétl černý drak, jenž střemhlav sletěl dolů, mohli unavení strážní, jež ještě zcela nepropadli spánku, jen zaznamenat nenadálý vítr.

Chlapcův drak nebyl příliš velký, spíš vypadal jako mládě. Jaká drzost, že ho vůbec vlastnil! To mohli přece jen lidé kolem královského dvora! Eric ukázal na místo za sebou a Flagran bez váhání nasedl. Pevně se chytil a prudce vzlétli.

Rozespalí strážci spustili hluk mnohem později. Jejich letící šípy zbytečně prosvištěly vzduchem a ani ty, které dopadaly ještě do prostoru žaláře, nezpůsobily žádná zranění. Biřici svolali strážní draky, aby na ně mohli usednout a dohnat tak uprchlíky. Znovu to byl marný boj s tmou a časem. Chlapec a rytíř byli už dávno pryč. Černý drak dosedl do měkkého mechu a nechal se jako kočka drbat na hlavě.

„Jak si můžeš dovolit vlastnit draka!“ zvolal Flagran.

Tajemství Ztraceného města, chlapec měl draka

„To má být poděkování za záchranu?“ odsekl Eric a nepřestával se mazlit se svým zvířetem.

„Tak to nemyslím. Samozřejmě. Jen mi to je záhadou, jak se ti povedlo… obejít… nařízení.“

„Merkur, jak jsem ho pojmenoval, byl jako polomrtvé mládě vyhozen na smetiště s ostatními odpadky z královského dvora. Byl drobný, slabý a jak vidíš, ani moc nedorostl. Tohle už je dospělý jedinec. Nejspíš nějaký nevydařený kousek podle královských norem, nám to ale nevadí, viď, Merkure!“

Drak nadskakoval radostí jako rozdováděné štěně.

„A co máš dál v plánu?“ zeptal se ho rytíř.

„Poletíme za vládcem a řekneme mu, že jsme byli neprávem uvězněni. Že se tu stal justiční omyl!“

„Kam na ta slova chodíš! To by vůbec musel proběhnout nějaký soud. Ale oba dva nás hodili mezi ostatní zločince a nikdo se nás na nic neptal.“

Každý se v té otevřené kobce chvástal, kolik podřízl hrdel, jaký lup nakradl, čím větší zločin na krku, tím mocnější mezi nejpokleslejšími. Rytířova obhajoba jeho neviny mezi takovou smečkou hrdlořezů vyznívala dost slabošsky. Byl klaunem a hlupákem. S radostí si do něho i kopli, váleli ho po zemi jako by byl jen věc, a hihňali se, jak na sebe nabaloval hroudy bláta. I přes všechno ponížení mu nezlomili jedinou kost a nezpůsobili žádné krvácení.

„Přece musíme prokázat svou nevinu! Nejde jen o nás, ale i o naše rodiny a celou komunitu! Víš s jakou hanbou teď musí žít?“ stále chlapec vzdoroval.

„Netuším, jak bys chtěl něco takového prokázat. Jednou pochopíš, že není potřeba pořád někomu něco dokazovat. Důležité je, že jsme na živu.“

Eric si smutně sedl do trávy. Jeho ochočený drak mu položil hlavu na rameno. „Myslel jsem… Doufal jsem… Takhle to nemůže skončit.“

Když Flagran viděl jeho zoufalý výraz, nechtěl být tím, kdo v něm zlomí všechny naděje, a tak podotkl: „Ráno moudřejšího večera. Zatím se umyju v řece. Slyším hučení nějakého proudu. Nebude daleko. Rád bych se zbavil i vousů a oblékl do čistého, ale člověk asi nemůže mít hned vše,“ usmál se.

„Ale což, smraďochu, pojď se mnou! Nedaleko odsud stojí v lese taková chatrč. Bydlí v něm dědek bylinkář, je to trochu podivín. Ale dobrák od kosti. Určitě by ti mohl půjčit něco na sebe. A s holením taky nebude potíž.“

„Není to nebezpečné? Co kdyby nás udal?“

„Prosím tě! Ten žije v naprostém ústraní. Vůbec netuší, co se kolem něho děje.“

Oholený, ostříhaný, umytý a čistě oblečený.

Rytíř Flagran se cítil jako znovuzrozený. Takový příjemný pocit, kdy i kůže může svobodně dýchat, nezažil už dlouho. Jeho srdce zalilo dojetí a chtěl se bylinkáři odvděčit. „Nech to plavat, chlapče,“ oslovil ho stařec. „Třeba se jednou namane příležitost, kdy budeš moct udělat dobrý skutek někomu dalšímu. A to se počítá.“

Jídlo byla teplá polévka! A k druhému jakási pečeně, kdo ví z čeho, ať z krysy, byla výborná! K tomu voňavé brambory a zakysaná smetana. Rytíř nemohl ani mluvit, cítil se jako v ráji. Bodalo ho u srdce, těžce bránil očím, aby neslzely. V životě by nevěřil, že bude prožívat tak silné emoce u obyčejného jídla.

Ráno společně nasedli na draka a odletěli na místo Ztraceného města.

„Tady bychom měli začít. Jsem stále přesvědčený, že jsme oba skončili v žaláři právě z důvodu, že jsme se u královského dvora zmínili o Ztraceném městě. Co je na něm, že je tolik žádoucí, aby se o něm veřejně nevědělo?“ zeptal se Flagran.

Ale spatřil to co prve. Pěkné stavby, ale i ruiny budov, střechy z rákosu, kašna na náměstí… chrlič ve tvaru draka s roztaženými křídly.

„Nic mě nenapadá…“ dodal.

Stejně Eric kroutil hlavou. „Musí to tu být. Určitě nějaký poklad. Možná tu je chrám, jeskyně, radnice a v ní nezměrné bohatství… Pro co jiného by nás chtěli umlčet?“

Flagran pokýval hlavou. „Ale řekni mi, kdyby tu bylo takové bohatství, proč by si ho už neodvezli dříve a jen ho tu nechali ležet, aby na něj mohl každý klidně náhodou přijít?“

„Tak co tedy?“

„Nenapadá mě nic jiného, než že tu je ukryté tajemství, které nelze odnést.“

„No, tos mi teda moc nepomohl.“ Eric otráveně kopl do trávy, až trs nadskočil a černý drak ho zachytil jako pes, co aportuje. Přinesl ho znovu k chlapci, nechal u jeho nohou a dostal podrbání na temeni hlavy.

„Co nemůžeš odnést?“ dumal rytíř. Rozhlížel se kolem, co by shledal za důležité a přitom neodcizitelné. Ale Eric odpovídal moudře: „Hm, prostor… čas… světlo… čest, hrdost… Ale jaký to má účel?“

„…nebo masové hroby,“ dodal významně rytíř. Vzpomněl si, jak před lety bojovali se severními a vesnici po vesnici, postupně jak dobývali území, zanechávali za sebou jatka. Mrtví nepřátelé, stejně jako padlí z vlastních řad. Těla ležela jako kusy hadru, ať byla oděna v levném šedém lnu nebo v barevném hedvábí či ve vojenské uniformě. Pro všechny čas vypršel stejně a krutě.

A pak za válečníky chodili odklízeči: muži s velkými vozíky zapřaženými za muly. Posbírávali ty lidské zbytky, okrádali je, pro zlatý zub nebo šperk se rvali a pak vykopali velkou jámu, kam všechny naházeli jako shnilá jablka. Když je zakryli zeminou, v těch místech nezbylo po životě ani památky. Ani kříž do země nezapíchli, ani modlitbu nepřečetli. Nikdo neměl nad nimi slitování.

Tajemství ztraceného města válečníci

Ale k takovým zločinům docházelo běžně.

Vladař se za ně ani nestyděl. Na kůlech se vystavovaly hlavy důležitých, ale i obyčejných lidí, kteří však v místním obyvatelstvu vyvolávali skutečný strach a pokoru. Děs přinášela nabodnutá starostova hlava, ale opravdovou hrůzu pak matek a jejich dětí. Těch nevinných tvorů, kteří nemohli nikomu ublížit. Pokud se nepřítel neštítí zabít je, pak nezná žádné hranice. Nemá svědomí a jistojistě podepsal smlouvu s podsvětím, že duchové msty, hněvu a touze po spravedlnosti ho v noci neodějí do černé mlhoviny, která se sic s ranním rozbřeskem rozplyne, ale v člověku postupně zapříčiní mnoho bolestivých neduhů, že už nebude mít nikdy pokoje.

„Myslíš, že tu došlo k nějakému zločinu, že místní lidé byli zabiti a …?“ zděsil se naivní chlapec. Jeho myšlenky ještě nebyly zacákané nevinnou lidskou krví.

„Neprávem a mohlo by se na to přijít…“ dodával rytíř, ale s každým slovem zjišťoval, že svým slovům přestává věřit. Proč by je chtěl vladař skrývat? Čím by byli odlišní od ostatních, u nichž se s rozkazy neštítil ničeho?

„Možný to je. A neměl by čas smazat všechny stopy, když sem už stovky let nikdo nevstoupil?“

„Tohle nikam nevede,“ odpověděl Flagran. Eric nebyl žádný hlupák a i on už ztrácel pevnou půdu pod nohama. „Můžeme tu pobýt nějaký čas a čekat, jestli sem dorazí někdo z královského dvora…“

„Takže další vězení, ale tentokrát ve Ztraceném městě, to myslíš?“

Protože si nevěděli rady, vydali se na lov, aby zahnali hlad. Rytíř ulovil koloucha, který vypadal, že je velmi slabý a dost možná by stejně nepřežil zimu. Opekli si ho na ohni, stále ve střehu, aby si nikdo nevšiml kouře. V jedné z budov vzal chlapec dva džbány, umyl je a přinesl v nich vodu z kašny. Když si však lokl, rytíř uskočil stranou.

„Viděls to?“ zvolal.

„Co jsem měl vidět?“ divil se Eric.

„To světlo přece! Když jsi pil, svítily ti vlasy, kůže, oči… Jak sis toho nemohl všimnout?“

„A nezdálo se ti to? Napij se teď ty!“

Stalo se to samé. Jakmile voda procházela hrdlem, rytíř se celý rozzářil. Sám na sobě to nevnímal, zaháněl žízeň a to bylo vše, ale kdokoliv by na něho pohlédl, tak by mu to došlo. Něco se děje.

„Co to znamená?“

„Netuším,“ odpověděl rytíř. „Ale bude to nejspíš ono, o čem se nesmí nikdo dozvědět.“

„Myslíš, že je to nebezpečné? Že jsme snad vypili nějaký jed?“

„Určitě ne. Napil jsem se i předtím a ty taky a nic se nestalo. V tom bude něco jiného.“

„Možná jsme teď nesmrtelní!“ vyprskl chlapec.

„Jsi ještě dítě! Moc se upínáš na báchorky před spaním…“ Flagran se pousmál nad tou dětskou fantazií. Nesmrtelnost! Ta je dopřána jen bohům. Člověk nemůže žít věčně ve své fyzické schránce, ani jeho tělo, ani mysl na to není připravena.

Předchozí díl zde.

Pokračování zde.

Martina Boučková

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!