Seminář pro beznadějné

„Tamhle je ještě volné místo. Vidíte, hned za tou paní v těch červených šatech,“ chrlila u dveří zadýchaně jednu větu za druhou urousaná lektorka inženýrka Lachoutová. Schválně píšu „urousaná“, protože jsem si ji původně představovala docela jinak. Nejspíš v dlouhých batikovaných nebo květovaných šatech, trochu hippie a přitom feministka. Sice vysazená proti mužům s ohledem k jejím komentářům na Facebooku, ale přesto s jakýmsi nadhledem stále křehké ženy.

Ale tohle byl spíš vyslovený bojkot ženství. Primární odvržení všech ženských zbraní. Na sobě měla jakousi viditelně pomačkanou béžovou tuniku do půli stehen a přes ni hnědou vestu s postranními kapsami. Vlasy ostříhané nejspíš na vlastní pěst před zrcadlem, protože na hlavě vládl vyslovený chaos různých spletenců, chuchvalců a ostnů. Evidentně ani nepoužívala hřeben. A pak ten obličej! Ostré lícní kosti, výrazný nos, hnědé velké oči, kterýma co chvíli koulela, aby dala najevo, co si myslí. Bez makeupu, neupravené obočí, suchá pleť.

Dalo by se říci podle jejího chování že takovou hojnou účast nečekala. Co jsem ji chvíli sledovala na internetu, vypadalo to původně na průměrnou lehce šáhlou babu z předměstí, která se evidentně musela zklamat v lásce. A obranou se jí stala motivační hesla pro ostatní zhrzené ženy.

Váhala jsem, zdali přijít. Jaký já bych v podstatě mohla mít důvod? Ale tento terapeutický seminář sdíleli snad všichni z okolí. A mně to nakonec nedalo. A obhajovací důvod jsem si po všech úvahách našla: Myslela jsem, že bych vzala s sebou Kamilu, která od té doby, co ovdověla, a pak i chvíli poté, kdy ač si podle všeho někoho našla, mi vůbec nepřipadala šťastná. Netuším, jestli bych ji tím nějak pomohla, spíš jsem doufala, že pokud uslyší, že zklamaná v lásce není sama, tak třeba se v ní něco hne. A začne i víc komunikovat.

Nakonec mě v tom nechala. Z těch našich pár krátkých rozhovorů a velmi stručných SMS poslední dobou zbylo nakonec absolutní ticho. A já se začala obávat, že pokud k tomu takto přistoupí každá, bude to trapárna o pěti zoufalkách. Nakonec si v pronajatém sálu nebylo skoro ani kam sednout.

Paní inženýrka Lachoutová. O té rukou psané visačce připevněné zavíracím špendlíkem na vestě jsem se zapomněla zmínit. Ani to jsem nečekala. Nevím proč jsem měla pocit, že babské semináře nebude provozovat nikdo technického nebo ekonomického vzdělání. Nejspíš mám v sobě dost předsudků. Další důvod, proč bych tu měla být. Mezi ostatními.

Klábosit s kámoškou jsem tedy nemohla, do mobilu jsem zírat nechtěla, a tak jsem pozorovala tu podivnou lektorku. Pracuji v pedagogicko-psychologické poradně, takže tahle osoba byla pro mně úžasný perfektně čitelný subjekt. Jak byla celá vzrušená s notnou dávkou zdravého stresu, díky kterému se dokonce zadýchávala, jako by zdolávala maraton. Přitom se víceméně pohybovala jen od dveří k uličce se židlemi a zpět, aby mohla další přicházející lépe navigovat. A hlavně sama. Ona držela otěže. Celou ji to pohltilo. Evidentně si připadala důležitá. Absolutně nepostradatelná.

Místnost se po pár dlouhých minutách postupně zaplnila různými ženami, které na jakoby nic nespojovalo. Některé byly od pohledu velmi atraktivní a jiné takové na první dobrou obyčejné, jako by vyrazily s kamarádkou na kafe a sem zabloudily náhodou. Ale navzdory různorodosti tu přesto bylo nějaké pojítko.

„Máme všichni vypnuté mobily?“ zeptala se Lachoutová s tvrdým pedagogickým akcentem. „Dobře. Můžeme začít: Takže já vás tady vítám, milé dámy. Jsem ráda, že jsme se tu sešly v tak hojném počtu a že celou situaci berete velmi vážně. Jedině společně jsme schopny zabránit šíření tohoto nekalého fenoménu. Všichni, co jsme tady, víme, o čem mluvím, že. Nebudu prstem ukazovat, podle času kdyžtak probereme, ale naším základním heslem celého sezení je Láska ani city nejsou na prodej.

Já vám tady na tom našem společném setkání budu v zásadě vyprávět některé takové ukázkové příběhy, které vám možná místy budou připadat až absurdní, ale upřímně, milé dámy, věřte mi, mnohé ženy – a některé tu sedí mezi námi, viď Maruško – si tím už prošly. A dodnes splácí dluhy za svou důvěřivost. První rada na úvod: Buďte na sebe opatrná, zlatíčka, mohu vám tak říkat, že ano?“ usmála se z pocitu, že dokázala v tom houfu ve špatně větrané místnosti navázat rodinnou pohodu. „A nepodléhejte každému ničemovi, který vám naslibuje hory doly. Dámy, je to hlavně na nás. Musíme držet pohromadě. Teď si takhle všichni stiskněme obě pěsti a nahlas řekneme: Společně jsme silnější.“

Když místností nejprve nejistě a po třetím opakování už skutečně silně projela ona motivační věta, ucítila jsem v sobě vskutku to správné vzrušení, které dokáže spustit vždycky taková společná akce. V tu chvíli je totiž jasné, že jsme skupina, celek, že všichni k sobě patříme a nic si nenecháme líbit.

„Takže jsme připravené? Bětuško, prosím vás, teď dávejte pozor, ano? Nedívejte se do mobilu. Děti si zkontrolujete potom. Jasně jsem vás už při vstupu žádala, abyste si všechny své přístroje vypnuly. Koncentrujte se prosím. Tohle je skutečně důležité. Dobře, takže nejprve přečtu některé poznámky a pak je společně probereme. Jaké z toho máme pocity, jak bychom reagovaly. A jak bychom vlastně měly správně reagovat. V tom je totiž zásadní rozdíl. Každá reakce totiž není ta správná.“

Martina Boučková