Co zase provedli mí bratránci?

A pak se teta s Alešem různě předváděla před kamerou. Strkala prsty pod zámek, aby bylo vidět, jak málo místa je mezi lankem a pupíkem a jak dlouho bude muset bratránek držet dietu. Pak se objevil strejda s pilou a Aleš začal s řevem pobíhat po bytě. A teta s kamerou za ním.

„Stůj!“ křičel strejda.

„Nikdy!“ bránil se Aleš. „Ty mě chceš přepůlit, jen abys dostal zpátky zámek!“

„To si piš!“ křičel stále strejda. „Víš, kolik stál?“

Na to zareagovala jeho starší dvojčata a při další otočce v bytě tátovi zatarasila cestu svými meči z hvězdných válek. Honza a Pavel si nasadili přilby, rozsvítili své plastové meče a překřížili je u dveří. „My bráchu nedáme. Rozpůlit ho můžeš jen přes naši mrtvolu.“

„Když jinak nedáte,“ řekl strejda a zvedl zlověstně pilu nad jejich hlavy. Měla sice přes zuby ochranný plast, ale bráchové stejně dostali strach. Načež Pavel šťouchnul mečem svého taťku do břicha, ten se svalil na koberec a hlavou se praštil o rozestavěnou stavbu z lega, čímž ji rozmetal na kusy. Aleš začal řvát dvojnásob: „Ještě jsem to neměl dostavěný! Tos přehnal, tati!“

Strejda musel obratně odsunout pilu do bezpečné vzdálenosti, protože se na něj vrhli všichni bráchové a začali ho mučit. Jejich mamka nikomu nepomohla, jen to filmovala a smála se.

Závěrem pak musel Aleš stejně ustoupit. Po boku měl stráž se světelnými meči a strejda se snažil pilou přeřezat zámek na jeho břiše. Moc mu to nešlo. Aleš jenom přivíral oči, ale teta se smála a říkala: „Abychom zase nešli na šití, tatínku.“

„Budou sešívat leda tak moje nervy,“ poznamenal strejda. „Ale co když mi rozřízneš břicho?“ pořád opakoval Aleš. „Neboj, leda tak mikinu.“

„A neměl bych si ji tedy radši sundat?“

„To ne, pak už by tam nebyla žádná překážka a na řadě by byl jen pupek.“

„Neblázni,“ řekl Pavel, „bez mikiny by tě pila akorát studila a lechtala.“

Jenže strejda dokázal přeřezat jen ten ozdobný plast, lanko už mu nešlo.

„Tak to je konečná.“

„No, to je blbý, předtím to teda vypadalo líp,“ řekl Pavel, když viděl ošklivě roztřepený pásek z lankového zámku.

„Není divu, že to nejde. Byl bezpečnostní. Aby mi nikdo neukradl kolo.“

„Takhle ti aspoň nikdo neukradne nejmladšího syna,“ dodala teta.

„No, to klidně může, protože přivázaný není k ničemu. Ten zámek má jen pro parádu.“

Nakonec museli jít k panu Fousovi, který bydlí u nich v přízemí a je zámečník. Vytáhl obrovské kleště a zámek kolem Alešova pasu přecvakl.

Příhoda by tím mohla skončit, jenže Aleš pak ve škole všem ukazoval svůj pupek, na němž se mu udělal fialovorůžový proužek od toho, jak se na lanko při sundávání tlačilo. Teta pak musela ve škole vysvětlovat, že doma kluka netýrají ani mu nijak neubližují, že se prostě z vlastní blbosti zamkl do bezpečnostního zámku na kolo, ale už se nemusí nikdo bát, opakovat se to nebude, protože zámek je rozštípnutý na dvě půlky.

Do školy jsem musela běžet, abych to stihla dřív, než zazvoní.

Samozřejmě na mě Fintila házela kyselé obličeje a uvítala mě slovy: „Jdeš pozdě, máš průšvih.“

Ale nebylo zase tak pozdě. Stihla jsem ještě zaparkovat u lavice a vytáhnout si penál, pak teprve zazvonilo. Paní učitelka stejně přichází tak o tři minutky později, to už jsem měla všechno připravené, jen mi žhnuly tváře od toho běhu.

Pamatovala jsem si ale, že nesmím Fintile odsekávat, protože jsem se rozhodla být bojovnicí proti protivným lidem, a tak jsem na její větu jen opáčila: „Hezký den přeju!“

Fintila zasyčela a zaplula do své lavice.

Pokračujte na další stránce

Stránky: 1 2 3