Odhaleni ze stínu před světem

„Celou dobu jste byl s ním, ano, já si to pamatuji. Proč jste mu to nerozmluvil?“

„Copak to šlo? Byl tvrdohlavý! Přátelé, já jsem váš zachránce, Avarus vás vedl do pekel. Celá ta jejich rodina! Vzpomeňte si, jen si vzpomeňte!“

„Ale proč jsme se nebránili? Byli jsme snad…“

„Otráveni?“

„Nebo nám někdo dal nějakou látku?“

„Nebo nás někdo zhypnotizoval?“

„Mendaceure, řekni, co se dělo? Řekni to?“

Něco zarachotilo, zaskřípalo. Pak se ozval velmi intenzivní pískot. Všichni si obratem zacpali uši.

„Povím vám, co to bylo!“ ozval se čísi hlas. Všem bylo jasné, že to šlo z nějakého megafonu, ale odkud? Byl příliš hlučný, slova se nesla prostorem. Všichni se otáčeli, ale nemohli zjistit, kde se onen muž skrývá.

„Na tisíce lidí z vás jste při oslavách kvůli uzdravení Imperia vypili červené víno, obsahující koncentrát z byliny Herba Vitale, po níž se z vás staly bezduché loutky, poslouchající každého na slovo. Ptáte se, kdo vám připravil takový nápoj? Stojí právě tamhle na balkoně. Kdo jiný, než náš velevážený alchymista Mendaceurus!“

„To jsou prachsprosté lži! Kdo jsi!“ křičel Mendaceurus jak o život a nařídil přitom strážným, aby prohledali celé náměstí a zjistili, odkud se ten megafon ozývá.

„Ukaž se, ty zbabělče! Jak můžeš něco takového tvrdit! Já jsem tuhle zemi zachránil! Jaké máš důkazy!“

„Důkazů mám několik. A rovněž svědky.“

Bylo vidět, jak v Mendaceurovi hrklo. Kdo ale proboha může být ten svěděk? Divil se.

„Je to Avarus, který ti tolik důvěřoval. Je to Honorus, který pro byliny letěl na jižní kontinent, aby uzdravil svého otce a mohl nechat vyrobit lék pro všechny obyvatele. Zatímco ty jsi účinky látky zneužil proti vlastním lidem.“

„Takové svědky máš!“ křičel Mendaceurus do megafonu jak smyslů zbavený. „Ty chceš proti mě stavět zločince? Honorus není žádný svědek, sám by měl stát před soudem! A Avarus? Kde jsi celou dobu byl? Copak nevíš, co se stalo? Je mi líto, ale zatímco na Avara čekal spravedlivý rozsudek, on už bohužel není mezi živými!“

„Inventora, geniálního vynálezce, kterému jsi předal otupělou armádu a vysvětlil mu výhody jejich poslušnosti! Kdyby z nich nebyly loutky, které se neumí bránit, nestáli by, jako by čekali na smrt!“

„S takovými svědky za mnou nechoď! A už se ukaž!“

Pak se otočil ke strážnému vedle sebe a špitl. „Piš si, Inventor. Nechat okamžitě zatknout.“

„Tvá služebná Ancilla, která hodně vyslechla…“

„Piš si, Ancilla, okamžitě zatknout,“ špitl Mendaceurus. A pak se opřel do megafonu: „Vždyť byla taky otupělá! Co by mohla…“

„Ale vždyť víš, Mendaceure, jak pominou účinky té látky, lidé si moc dobře vybavují, co se po celou dobu dělo. Pamatují si všechno!“

„Vydávám zatykač,“ pištěl Mendaceurus. „Hned někoho vyšli, aby je zatknul, a vrať se! Buď tady, budu tě ještě potřebovat.“

„Všichni jsou určitě zvědavy, co se dozví u soudu, až Ancilla bude svědčit.“

„Je to podvrh!“ křičel Mendaceurus.

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7