Psaní příběhů mě upřímně baví

Martina Boučková

Vklouznu do nich, ani nevím jak. Sedím u počítače, ťukám do klávesnice a potutelně se směji. Pravděpodobně došlo k něčemu humornému. Nebo že by byl k tomu jiný důvod? Možná jsem to, jako autorka literárně utržená ze řetězu jedné ze svých postav v danou chvíli pěkně slovně natřela? Inu, může se stát. Nakonec si to třeba ta postava zasloužila? 🙂

„Tak dlouho se mi motal pod prsty, až zakopnul o odstavec a propadl se do propasti, ze které ho nevytáhnou ani dlouhá souvětí. Stáhla se mu kolem krku tlustá dějová smyčka … A pokud bude mít štěstí, možná mu někdo pomůže svým vstupem s nenadálým zvratem … Stát se totiž může cokoliv.“

Moje samostatně publikované knihy

Martina Boučková, knihy

Dále můžete mé texty nalézt v různých antologiích, sbornících a na webu.

Fotogalerie

Martina Boučková, Deník zoufalé třicítky
Martina Boučková, Tajemství dědečkova deníku
Martina Boučková, Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka

Inu, podle všeho bych to měla být tedy já, autorka, která vstupuje do příběhu a stává se jeho součástí. Třeba jako blízká divačka, jež nahlíží do všech komnat a myslí postav, naslouchá jejich rozhovorům, vnímá jejich smích a pláč. A kolikrát jim chce pomoci. Nebo nějakému vykukovi škodolibě hodit pár klacků pod nohy. Ale také se mohu sama stát postavou v propletenci děje. Jednou, vícero, i když třeba jen na chvíli.

Nakonec třeba víc záleží na nich samotných, než si myslím. Někdy se nestačím divit, do kterých zákoutí příběhu mne zavedou. Co mají za lubem! Kam to vše dospěje? Že by si postavy nakonec žily vlastním životem a jen mi dovolily, abych o nich podala svědectví? A přitom si celou dobu bláhově myslela, že jsem to já, kdo třese jejich osudy?

Kruci, to by byl dobrý příběh! Napsat knížku o tom, jak si autor myslí, že sám tahá za nitky svých postav, zatímco ony mění jeho. Asi to bych to měla udělat.

Nicméně, ve výsledku jde hlavně o to, abyste se dobře bavili. Tak si to, prosím, užijte.


Příběhy

Knížku o opravdovém holčičím přátelství může číst kdokoliv – Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka

Martina Boučková, Já a Anastázie, Fragmet

…Vzpomínky jsou důležité. Na nich se dá stavět. Děda je nazýval stavebním kamenem života. A taky je přirovnával k pavoučí síti. Vždycky to vysvětloval tak hezky. Já to nebudu umět podat úplně přesně, ale bylo to asi takhle: Se životem je to stejné jako s pavoučí sítí. Pavouci splétají nitku po nitce, z jednoho konce větve na druhý, dokud z toho nevznikne celé to jejich umělecké dílo. Podobně naše prožitky se skládají jeden za druhým. Při pohledu zpátky se změní ve vzpomínky. A celá upletená síť pak vytváří náš celý život. Jeden velký příběh. (…)


Dva tygři tankují super rodeo

Martina Boučková a dva tygři

Právě se připravuje, je doslova v plenkách:

Nastěhovali se k nám dva tygři. Pravda, pokud jsou tu mezi vámi zoologové nebo alespoň tací, kteří prošli vzděláním mateřské a základní školy, nejspíš zprvu právoplatně zapochybují o mém zdravém rozumu. Pruhy ještě nedělají tygra. Ovšemže, co by na to potom zebra, že.

Rovněž pokud tygr patří do čeledi kočkovitých, neznamená to, že každá kočka musí nutně být také tygr. Inu, bez obav, vím, co se nám usadilo v našem malém dvoupokojáku. (…)

Dětské dobrodruhy baví TAJEMSTVÍ DĚDEČKOVA DENÍKU

Martina Boučková, Tajemství dědečkova deníku, knížka pro malé dobrodruhy

…Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. (…)


A pro ty, kteří se umí zasmát sami sobě je tu DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY s podtitulem PLETLA SVETR PRO TUČŇÁKA

Deník zoufalé třicítky, Martina Boučková

…Ale ani Luděk nebyl o moc lepší. Tomu jsem z časových důvodů vlastně ani nestihla podlehnout. A to jsem měla namále. Neseděl sice u počítače ani neutrácel peníze za kamarády, ba naopak ‒ dokonce mě vzal i ven! Nekecám! Byly to nádherné tři týdny do doby, než jsme ruku v ruce procházeli Fáblovkou a on pak náhle zastavil u prokopnutých skleněných dveří polepených pomačkaným kartonem a s přeškrtnutým nápisem Nonstop, na kterém byla tlustou lihovkou opravena otvírací doba.

Nejprve, že by si potřeboval odskočit. Později proběhl už jen velmi krátký rozhovor. Pamatuji si to přesně. Jako by to bylo včera. Tolik vášnivé, až erotické pozornosti, co obratem věnoval všem těm blikajícím světýlkům, mně za celý ten krátký vztah nedopřál ani jednou. Možná jsem se měla omotat řetězem vánočních světýlek zapojených do zásuvky a pak by se nejspíš mamka těch vnoučat dočkala. (…)


Příspěvky

A tak jsme se vydali do toho domu

Vzal jsem za kliku. Branka byla zamčená. Ale všiml jsem si, že laťka u plotu je uvolněná. Strčil jsem do ni rukama. Moc to nešlo, jen tolik, aby dovnitř mohli proklouznout dva kluci. ...

A taky nejsem žádný prcek, abych se bál strašidelných historek

Říká se, že je v něm asi dvacet pokojů. Nad hlavními dveřmi je napsáno MDCCCL. To je římskými číslicemi rok, kdy byl dům postaven. 1850. Povím vám, co jsem všechno slyšel: Tehdy prý jedna zámožná rodina skoupila několik místních levných pozemků a nechala zde postavit obrovský dům s krásnými okolními zahradami. Vypadal ...

O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl

Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus. Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým hadrem. ...

Šťastné a veselé v Adventním kalendáři

Nahlédněte do povídky, která byla publikována v Adventním kalendáři povídek pro zimní nečas (Brk 2021) Když se mě holky v kuchyňce zeptaly, co bych si přála k Vánocům, pokrčila jsem rameny a tvářila se chladně. „Copak ty doopravdy nic nechceš?“ propichovaly mě pohledem. „Je ještě brzy,“ vymlouvala jsem se. Ale věřte ...

Tajemství Ztraceného města – 4. část

Zařehtání koně je vyrušilo. Na zlomek vteřiny na sebe pohlédli a uskočili do křoví. Brzy ke kašně dorazili čtyři muži se čtyři koňmi a na každém z nich byly zavěšeny dva měchy z telecí kůže. Nabrali do nich vodu a sami také hojně pili. A svítili! ...

Tajemství Ztraceného města – 3. část

okrádali je, pro zlatý zub nebo šperk se rvali a pak vykopali velkou jámu, kam všechny naházeli jako shnilá jablka. Když je zakryli zeminou, v těch místech nezbylo po životě ani památky. Ani kříž do země nezapíchli, ani modlitbu nepřečetli. Nikdo neměl nad nimi slitování. ...

Tajemství Ztraceného města – 2. část

Čtení na pokračování. Předchozí díl zde.Kde jsme skončili? Eric vykřikl: „Jenže já vím, kde je Ztracené město!“ Rytíř mu obratem zakryl ústa. „Psst, zbláznil ses? Tohle je nebezpečné. Všichni tady do jednoho jsou už šílení. Za taková slova tě mohou rozsápat. Nikdo si tu neudrží zdravou mysl. Taky vím o ...

Tajemství Ztraceného města – 1. část

Snažil se zadržet ostny svých kovových rukavic, co mu síly stačily, ale kameny se mu jen pod rukama drolily. Visel ve dvoumetrové hloubce z útesu, kam ho srazila pomsta boha uragánu. Bůh si myslel, že své dílo s úspěchem dokončil. Usoudil tak podle Flagranova křiku a následného hluku, který způsobil dopad valících se ...

Přeji příjemné čtení a dobrou zábavu. Martina Boučková

error: Content is protected !!