Kámoši s florbalkou

V úterý večer jsem se vydal jako obvykle večer zase do školy, abych fandil bratránkovi. Ale lilo jako z konve. Málem jsem nedošel, protože jsem si nevzal deštník. A samozřejmě mi v půli cesty volala mamka na mobil.

„Filipe, kde jsi? Venku prší,“ řekla. Ale to jsem přece věděl moc dobře. Přes hlavu jsem měl sice kapuci, ale moc to nepomáhalo. Navíc se mi v jednom jejím prohybu vytvořila taková malá kaluž. Takže když jsem se pak na chodbě předklonil, vychrstla z ní na podlahu voda jako ze skleničky.

„Ty teda vypadáš,“ řekl bratránek. „Hele dáme tvou bundu k nám do šatny na věšák, abys nám ještě nevytopil tělocvičnu,“ smál se mi. Jenže se ukázalo, že jsem byl mokrý skrz na skrz.

„Myslím, že to doma pěkně schytáš,“ podotkl Luky a mně bylo jasný, že má pravdu. Jenže Luky si naštěstí vždycky ví rady. Vytáhl ze své sportovní tašky náhradní tepláky a mikinu, do čehož jsem se snažil obléknout, ačkoliv jsem se v tom spíš docela obstojně ztrácel. Tepláky mi byly tak velký, že bych si je klidně mohl zavázat pod bradou. A rukávy od mikiny zase tak dlouhé, až visely podél těla jako dvě plácačky. Nakonec jsme nějak společně s Lukym rukávy i nohavice vyhrnuli a tepláky svázali kolem pasu, co to šlo. Sice jsem v tu chvíli vypadal jako nafouklý plyšový maskot, ale bylo mi to fuk. Jednak jsem byl v suchu a taky to byly přece bratránkovy věci a jednou do nich stejně dorostu.

Když jsem vyšel na chodu, paní Šimůnková, která tam postávala s vozíkem s kbelíky a košťaty, se mi zprvu smála, až se chytla dlaní za hrudník. „Uf, kluci, vy mi dáváte,“ dodala a otírala si slzy. Jenže nakonec se v ní probudilo její lepší já a řekla, že by zatím dala moje mokré věci do sušičky. Paní Šimůnková totiž bydlí se svým manželem v naší základní škole. Ona tu uklízí a pan Šimůnek dělá školníka. Vůbec jim to ale nezávidím. Já bych teda nechtěl být ve škole celý den a k tomu ještě o víkendu a o prázdninách.

V tělocvičně jsem fandil, co to šlo. A taky jsem si každou chvíli musel vyhrnovat rukávy a zvedat tepláky, aby mi nespadly pod zadek.

Po zápase jsem se vydal zpátky do šatny, kde jsem měl již připravené svoje věci, abych se mohl v klidu převléknout do suchého. A taky jsem se těšil, jak bude mamka překvapeně koukat, jak to, že nejsem mokrý. A připravil jsem si k tomu odpověď: „No, to víš, mami, prostě jsem běžel tak strašně rychle, jako když vystřelíš raketu do vesmíru, takže to dá rozum, že jsem tomu unikl.“

Jenže jsem se musel v šatně hned rychle chytit za nos, protože tam, kde se po tréninku převlékají upocení velcí kluci, to rozhodně nevoní po fialkách.

Pár minut po mně do šatny vtrhnul jejich trenér a hned taky začal vrčet, jestli se jim tam prý náhodou něco nerozkládá. Načež kluci se mezi sebou dobírali, co a kdo se tam rozkládá a čí ponožky jsou propocenější. Byla by to fakt psina, kdyby se v tom dalo normálně dýchat.

„Tak se uklidníme, mládeži,“ řekl jejich trenér, „ponožkový turnaj si uspořádejte někde mimo areál školy, a chci se s vámi domluvit na příští týden, protože já tu nebudu a místo mě přijde zástup.“

Jenže jak jsem tam stál zrovna vedle něho, kluci se na mě podívali a jeden z nich houkl: „Takže to za tebe bere Filip?“

Všichni se smáli, ale já dal ruce v bok, zvedl jsem bradu nahoru, abych byl co nejvyšší, a chtěl jsem si z nich udělat taky legraci, jako že samozřejmě si to beru na povel. Ale byl jsem předběhnutý jejich

trenérem, který řekl nějaké jméno a všichni hned nadšeně zatleskali.

„To vypadá, jako byste byli ještě rádi, že budu pryč,“ pokáral je trenér, ale nemyslel to vážně. „Po odchodu tu nechte otevřené dveře, aby se to tu do rána vyvětralo. V osm mají tělák holky, tak ať je ten puch nepoloží.“

Ještě jsem se tomu před spaním párkrát zasmál, když se mi zčistajasna vybavila slova: ponožkový turnaj.