Katastrofy, příběhy českých tragédií
Je těžké stanovit nějakou hranici, která katastrofická událost by měla být vybrána do knihy, a jaká již ne. Každá totiž zahrnuje silnou bolestnou ztrátu. Často při ní zemřeli lidé nebo zásadně utrpělo životní prostředí. Nepochybně lze také hovořit i o vysokých finančních ztrátách.
Při hromadných úmrtích byly konány honosné pohřby s dlouhými smutečními průvody, nebo bylo naopak v zájmu, nařízením z vyšších míst, veřejnost o detailech proběhnuvší tragédie příliš neinformovat. Druhá skutečnost byla typická pro režim před rokem 1989.
.
Bezpochyby však vždy platilo to, že jediné, co si jistě všichni přejí, je, kéž by k podobným událostem již nedocházelo.
Mnohokráte byla příčinou neštěstí nedbalost a nedodržení bezpečnosti práce. Často pak navíc v souhře s několika dalšími, na první pohled „nevýznamnými“ okolnostmi, jež se na sebe postupně v rychlém sledu nabalily. Přitom každá z nich by samostatně nemusela vést až k tak tragickým následkům.
Velká neštěstí nejednou vedla k zásadním změnám a ke zpřísnění bezpečnosti práce, ke školení zaměstnanců, výměně nářadí a vybavení a také k novým významným investicím tak, aby se předcházelo podobným negativním incidentům.
.
Během vyhledávání relevantních článků v dobovém tisku a knihách jsem místy nacházela příspěvky, které nám dnešní optikou musí připadat neuvěřitelné, až bizarní. Ukázku jednoho, na nějž jsem narazila v souvislosti s katastrofou v Bolevci, uvádím níže.
Pochází z Národních listů z roku 1917. Popisuje práci v továrně na výrobu nábojů ve Frankfurtu. Tehdy řádila světová válka a ve zbrojním průmyslu to tenkrát prostě občas bouchlo. Lidé však většinou neměli na výběr. Stále pracovali v těch samých rizikových prostorách. Po nějakém čase se přes všechna rizika taková práce pro zaměstnance stává každodenní rutinou. Člověk si navykne, vidí, že všichni dělají to samé, a strach se rozplyne. Není v lidských silách být neustále po celý den, každou vteřinu ve střehu v obavách, co kdyby se náhodou stalo to nejhorší. Když zmizí strach, člověk přestává být obezřetný. Proto by tuto zátěž měla převzít a zajistit efektivní pravidla bezpečnosti práce: co se týká manipulace s materiálem, výroby, skladování, transportu a podobně. Nicméně, pokud se stane prioritou honba za vyššími výkony či válečná mašinérie, pak se bohužel snadno dělají zbytečné a nebezpečné ústupky, k nimž se třeba přidá někdy drobná chyba, či dokonce vědomá nedbalost. A pak se to doopravdy stane.
Nejvíce lze zaznamenat hromadné katastrofy při výrobě zbraní, v dolech, na železnicích… Jsou to pracoviště, kde se buď manipuluje s nebezpečným materiálem, nebo je člověk uzavřen v místech, nad nimiž nemůže převzít stoprocentní kontrolu. Vlak je pořád těžký stroj s dlouhou brzdnou dráhou. V letadle musíme věřit posádce a technickému stavu stroje. Důl sám o sobě vyžaduje řadu bezpečnostních prvků: evakuačních cest, detekčních zařízení, větracích systémů a tak dále. V okamžiku tragédie rozhodují vteřiny, které zachraňují životy.
Když se člověk dozví o katastrofické události, často ho to v přemíře každodenních informací míjí jako jedna ze stovek dalších skutečností. Čím blíže se však odehrává, tím je bolestnější. Neboť si uvědomuje, že i ti mrtví měli své rodiny, byli to synové, dcery, rodiče, přátelé… Pro přeživší, jejich nejbližší, jako by se v tu chvíli zastavil čas. Pociťují silnou vnitřní bolest, jejich tělo je ochromené, bez vůle jakkoliv dál fungovat. Svět a vše kolem najednou ztratilo smysl. Trvá to vždy velmi dlouho, než se pozůstalí a ti, již nečekanou zlou souhrou okolností přišli o své blízké, vzpamatují a nějakým způsobem se vrátí zpátky do života. Přes veškerou snahu a dlouhý čas už to ale nikdy nebude jako dřív. Vzpomínky, a jak se také říká – jizvy na duši – se sice pomalu vrství novými zážitky a zkušenostmi, ale stále zůstávají. A někdy se za různých okolností vracejí, aby se připomněly.
.
Tato kniha by neměla být přehlídkou katastrofických senzací, ale je vzpomínkou na všechny, jimž byl život zkrácen nepředpokládanou událostí. Na ty, kdo se těšili, že se vrátí po práci domů a shledají se se svými rodinami. Kteří měli ještě mnoho snů a plánů. Je vzpomínkou i na ty, kteří se do knížky samotné kvůli omezenému množství stran nevešli. Je skromným výpisem toho, co se událo, a přáním, aby se už nic takového neopakovalo. A to poslední si přeji zcela nejvíce.
