Kočičí přátelství: Matýsek
Kočičí přátelství je na celý život!
Adélka a její bratr Adámek objeví v dřevníku malá koťátka. S nadšením je pozorují a přejí si o ně pečovat, jejich zvědavost však vyplaší plachou kočičí maminku, která svá mláďata odnese do bezpečí. Děti pak s napětím čekají, zda se ještě někdy vrátí.
Jednoho dne se objeví malé mourovaté kotě, jako by si samo našlo cestu zpět. Děti mu dají jméno Matýsek a začnou se o něj starat. Zůstane u nich Matýsek natrvalo, nebo si pro malého kocourka kočičí maminka ještě přijde?
.
Adélka se vydala do dřevníku pro konvičku. Aspoň bych mohla zalít zahrádku, říkala si v duchu.
Jenže jaké překvapení tam na ni čekalo! Na dřevěném stole za květináči a krabičkami ležela spící koťátka!
Jeden, dva, tři, čtyři. Pět! Tolik koťátek se tisklo k sobě. Čtyři z nich byla docela maličká, taková drobná klubíčka s jemnými bílými a černými chloupky. Sotva by se vešla do dlaně. Měla malinká ouška a místo čumáčku růžový puntík. Tichounce spala a vůbec o Adélce nevěděla.
Ale to páté bylo větší. Jako by k nim ani nepatřilo. Bylo mourovaté. Ouška mělo nastražená a oči pořádně vykulené. Nemotorně se postavilo na všechny čtyři a začalo hlasitě mňoukat.
„Jé, ty jsi krásný!“ užasla Adélka. „Psst, nemňoukej tak nahlas. Ještě probudíš ostatní!“
Kdepak! Malé kotě není cvičený pejsek.
Jednou jsme v dřevníku na zahradě objevili kočičí rodinku: kočku s pěti koťaty. Čtyři byla velmi drobounká, takové malinké chlupaté kuličky. A jedno bylo o trochu větší, mourovaté, a záhy se dožadovalo pozornosti. Jak nás kočka uviděla, hned strachy utekla. A my jsme také šli pryč, protože taková drobná koťata potřebují víc svou mámu než nás. To bychom to museli hodně pokazit, aby se máma už nevrátila, a pak by tedy byla řada na nás, abychom za ně převzali zodpovědnost.
Mrňousek však – protože už byl opravdu oproti sourozenců výrazně šikovnější – občas vylezl ven. Mňoukal, no spíš kvikal, hledal svou mamku. A stal se hlavně inspirací pro napsání tohoto příběhu.