Tajemství Ztraceného města
ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ – Celkem čtyři části
Vítejte ve světě, kde létají draci, muži mohou být rytíři a země skrývá mnohá tajemství. Jedním z nich je báje o Ztraceném městě. Mnoho lidí věří, že je to jen příběh pro děti před spaním. Jiní doufají, že snad jednou to místo skutečně objeví. A vrátí do světa řád. Neboť se Ztraceným městem je spjato zvláštní magické propojení, které v sobě slučuje minulost, přítomnost i budoucnost. A nabízí tak život v naprostém souladu a bez strádání. Co je tím však doopravdy myšleno? Možná jen bájeslovci přeháněli, anebo něco málo přesto může být pravda. Dokud se ale Ztracené město neobjeví, nedá se nic s určitostí řici.
PRVNÍ ČÁST
Snažil se zadržet ostny svých kovových rukavic, co mu síly stačily, ale kameny se mu jen pod rukama drolily. Visel ve dvoumetrové hloubce z útesu, kam ho srazila pomsta boha uragánu. Bůh si myslel, že své dílo s úspěchem dokončil. Usoudil tak podle Flagranova křiku a následného hluku, který způsobil dopad valících se balvanů.
Ale rytíř Flagran se spíš jen jakousi vrtkavou štěstěnou neztratil v jámě duchů, z níž bylo na stometrovou hloubku cítit jejich smradlavý horký dech. Těšili se na čerstvou kořist, ale ta stále vytrvale bojovala o holý život. Vteřinu po vteřině však slábla; už nebylo čeho by se zachytil. Zapřel špičku boty do drobné škvíry. Chtěl se natáhnout výš, trochu doleva, tam možná mohla být ještě naděje najít způsob, jak se vydrápat. Ucítil prudké škubnutí. Škvíra se propadla, tělo pádem dolů brousilo o hrubou stěnu skály. Rychle rejdil zornicemi, kde by se mohl znovu uchytit, kam by mohl zapíchnout kovové bodce. Deset, dvacet metrů. Nechtěl to vzdát.
Pokračování zde.
DRUHÁ ČÁST
Jejich pohledy se setkaly. Chlapcův nadšený, že může sdílet dojmy z návštěvy něčeho tak zvláštního, opájeného mýty, a Flagranův plný podivných rozpaků. Napadla ho téměř paranoidní myšlenka.
„Za co tě uvrhli do věčného žaláře?“ zeptal se opatrně.
„Nevím, vážně netuším. Jednoho dne mě svázali a hodili sem…“
„A řekl jsi někomu dříve o Ztraceném městě?“
Radostně zakýval hlavou. „Ano!“
„A komu?“
„Vladaři! Byl jsem u něho! Požádal jsem o slyšení, ale nechtěli mě k němu pustit. Dokud jsem neřekl, že vím, kde je! Chtěl jsem …“
„Chtěl ses s tou zprávou podělit…“
ho najdeme, budeme moci znovu pokojně navázat s naší minulostí. Všechno se propojí!“
Pokračování zde.
TŘETÍ ČÁST
Když nebe potemnělo, byly vidět jasné ohnivé plamínky jen z vršku věží. Strážní sic měli službu; byli zvyklí, že vyjma řevu a pláče z jámy se nic jiného neděje, a tak často na svých stanovištích poklimbávali. A tak, když chlapec přiložil k ústům úzkou píšťalku, která podle rytíře stejně nevydala žádný zvuk, a nad temným nebem se prolétl černý drak, jenž střemhlav sletěl dolů, mohli unavení strážní, jež ještě zcela nepropadli spánku, jen zaznamenat nenadálý vítr.
Chlapcův drak nebyl příliš velký, spíš vypadal jako mládě. Jaká drzost, že ho vůbec vlastnil! To mohli přece jen lidé kolem královského dvora! Eric ukázal na místo za sebou a Flagran bez váhání nasedl. Pevně se chytil a prudce vzlétli.
Rozespalí strážci spustili hluk mnohem později. Jejich letící šípy zbytečně prosvištěly vzduchem a ani ty, které dopadaly ještě do prostoru žaláře, nezpůsobily žádná zranění. Biřici svolali strážní draky, aby na ně mohli usednout a dohnat tak uprchlíky. Znovu to byl marný boj s tmou a časem. Chlapec a rytíř byli už dávno pryč. Černý drak dosedl do měkkého mechu a nechal se jako kočka drbat na hlavě.
Pokračování zde.
ČTVRTÁ ČÁST
Zařehtání koně je vyrušilo. Na zlomek vteřiny na sebe pohlédli a uskočili do křoví. Brzy ke kašně dorazili čtyři muži se čtyři koňmi a na každém z nich byly zavěšeny dva měchy z telecí kůže. Nabrali do nich vodu a sami také hojně pili. A svítili!
„Pokud na ně nezaútočíme, nic se nedozvíme,“ zašeptal chlapec.
„A jak to chceš udělat? My jsme dva a oni čtyři.“
„Ale máme draka.“
„Chceš riskovat, že prozradíš nejen nás, ale i to, že nejsi z královské rodiny a vlastníš přitom draka?“
„Já chci znát pravdu! Ty snad ne?“
„A nemůžeme najít jiný způsob?“
Pokračování zde.