Lovid – 2. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Zadržela jsem dech. Stiskla rty. Vytřeštila oči. Jak o mně ví! Mohl by hned pracovat u výzvědné služby. Nechápu, proč dělá v nějaké pitomé kanceláři, pokud to není zastírací manévr. Jako v tom jednom starým filmu. Mamka se na něho dívala a říkala, že je to klasika. Nic pro mě, ale brácha je stejného ražení, takže spolu seděli a dívali se, kde jeden chlápek doma tvrdil, že pracuje v cestovní kanceláři, a ve skutečnosti byl tajným agentem a bojoval proti teroristům. Pokud to táta nedělá, tak schopnosti na to má. To bezpochyby.

„No, nedělej se. Jsi za tou skleněnou výplní vidět!“ opakoval táta.

Byla jsem přitisknutá ke zdi. Jestli přečuhoval jen kousek, tak teda fakt netuším, jak to zjistil.

„Tak pojď sem. Něco bych ti chtěl říct.“

To nevěstilo nic dobrého. Otevřela jsem dveře a zahrála takový to divadlo, jako že zívu, protože mě před chvílí probudili nebo chodím jako náměsíčná, prostě rozhodně je celou dobu zaručeně neposlouchám.

„Už jste doma několik měsíců zavřený v bytě, tak mě… tak nás tady s maminkou napadlo, že bychom… víte, abyste měli víc čerstvýho vzduchu…“

„Ježiš, tati, proboha, já nikam na výlet nejedu. V rouškách teda ne. A vůbec ono se stejně skoro nikam nemůže,“ skočila jsem mu do řeči. Je mi šestnáct! Chápu dobré úmysly rodičů, ale ne, opravdu, rodinné výlety už nechci.

„To ne, Lucíku, ale v pátek přijede technik na chalupu a zavede nám tam internet. Takže než to všechno pomine, přestěhujeme se tam.“

Koulela jsem dál očima, když v tom brácha vystřelil z pokoje rovnou k rodičům do obýváku.

„Jako vážně? Na chalupu! Napustíme bazén?“ pištěl.

„Na to je ještě přece brzo. Venku je zima a k tomu často prší,“ klepala si mamka na čelo.

„Ne, jako vážně, na chalupu?“ řekla jsem otráveně. „To budu ještě dál od civilizace než tady. Tati, mně nevadí, že jsem zavřená. Já si tak vůbec nepřipadám. Tohle je moje teritorium. Ale na chalupě? Vždyť jsou tam starý krámy. A lítaj tam komáři. A pak vedle ti sousedi! Pouštěj si venku tu příšernou hudbu a není kam před ní utýct.“

„Komáři v tomhle ročním období ještě nejsou,“ podotkl táta a pokračoval ve výčtu škrtání mých výmluv. „Uděláš si tam své nové teritorium, je tam celé nevyužité patro, klidně si přebuduj horní pokoj u terasy podle sebe. Se sousedy se domluvím a stejně, proč to řešíš? Máš pořád sluchátka na uších…“

Brácha, který se ještě nachází v tom nerozumným věku, kdy bude pomalu opouštět první stupeň a ještě si proto naivně myslí, že všichni dospělí na něho musí být jen hodní, a jediné, z čeho by maximálně mohl mít nějaký stres, jsou přijímačky na víceleté gymnázium, začal předvídatelně radostně poskakovat. „A pořídíme si tam psa!“ křičel.

Spíš já jsem vrčela jako navztekaný pes.

„Tak to ani náhodou,“ na to mamka.

„A proč jako?“ oponoval brácha.

„Podívej, Jakoubku, budeme tam možná jen pár týdnů, než se to přežene. A co potom se psem?“

„Jinak kdyžtak, brácha, sousedi mají vlastního rafana. Jestli chceš blechy, tak se u nich stav.“

„Jenže psí blechy na člověka nejdou,“ potutelně se smál taťka. Mamka ho přetáhla srolovaným pracovním sešitem z matematiky. Brácha jako by to ani neviděl. Já bych teda na jeho místě rozhodně nadskočila, ale evidentně měl jiné starosti, protože pokračoval:

„Tak si aspoň pořídíme slepice!“ křičel dál.

„Proč proboha slepice?“ máma kroutila očima.

„Abychom měli vajíčka, ne, mami? Nebudeš muset chodit na nákup.“

Pleskla jsem se dlaní do čela. „Prosím tě, jen z vajec člověk není živ. Kam na to chodíš.“

„Prosím, všichni v klidu, ano? Dojedeme si na velký nákup, předzásobíme se na delší období, abychom nic nemuseli řešit, ano?“ dodal táta vážným hlasem.

„Jasně, hlavně toaleťák a dezinfekci, jako v Americe,“ odsekla jsem. Byla jsem protivná, jasný, vybuchla jsem. Být figurkou v komiksu, domalují kolem mé hlavy blesky a oči by byly zalité růžovou barvou, zuby přitisknuté jako vzpříčené klády a vlasy naježené, ale jako vážně? Vážně na chalupu? Ze tří stran les a ze čtvrté blázniví sousedi, kteří přes léto běhají po pozemku polonazí. Čas od času si tam zvou další podobně střelený důchodce, pustí si dechovku na nejvyšší hlasitost, a u toho grilují maso, sýry, zeleninu a jedí dorty a rolády a hlavně tancují. To je pak podívaná! To pak člověk tluče hlavou o desku stolu a ptá se dokola: proč, proč, proč. Jestli já až budu stará… Jestli já budu mít sto dvacet kilo a budu tancovat na zahradě, tak jako vážně, prosím, mě někam odvezte a zavřete do kazajky. Nic jiného si nezasloužím. Bože chraň, ať si to táta rozmyslí. Ať ten technik nepřijede. Ať mu dojde kabel. Nebo zjistí, že tam na konci světa nedosáhne žádný signál. Ať se strhne zase taková bouřka, která serve vedení, pokácí topoly a ty se poskládají jako zápalky přes silnici a nikdo se tam nedostane. Ano! Jako když jsem byla malá. Akorát nás to tehdy zavřelo v opačném směru. Na chalupě bez možnosti odjezdu zpátky do civilizace. Nemohli jsme se dostat téměř nikam. A jen jsme hodiny slyšeli hasiče, jak rozřezávají kmeny, aby je dostali ze silnice. A my pak pálili větve a já kolem nich tancovala a tleskala. Ale to mi bylo tak šest, byla jsem malá a to je v naprostém pořádku. Ale když je člověku něco kolem stovky, tak už by měl mít rozum.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3