Podezřelých víc než dost – 2. místo ceny Havran 2021

„Miláčku, omlouvám se,“ začal Roman.

„Neříkej mi miláčku!“ vykřikla s chvějícím se hlasem.

„Já vím, tohle si nezasloužíš. Jsi báječná žena. To já si tě nezasloužím. Kéž bych mohl vrátit čas zpátky. Vím, jak jsem ti ublížil. Je mi to moc líto. Kdybych to tak mohl napravit.“

„Skončíš v pekle!“ Třásla se ještě víc.

Hbitě přikročil a zvedl její ruku směrem ke stropu. Dusil ji v objetí a druhou rukou vyjmul zbraň ze sevřených prstů. Utíkala s pláčem. Světlana nevěděla, zda má něco říct, aby ještě víc nepíchla do vosího hnízda, nakonec to nevydržela: „Asi máš doma průšvih. Co budeš dělat?“

„Nic, to přejde.“

„To bych se divila. Přistihla nás inflagranti.“

„Pár dní si pobrečí, pak ji koupím nějaký dárek a vše bude v pohodě. Držím ji zkrátka, takže stačí málo a je z toho hned vyhoukaná.“

„Seš krutej.“

Chytl ji za vlasy a políbil na krk. „Ale to ty máš ráda.“

13. listopadu 14:30 Přituhuje

Havrda neměl ani ponětí, že je šmírovaly ještě jedny oči. Objevily se až s křikem a hádkou. A díky otevřeným dveřím nebylo zapotřebí ani vstupovat dovnitř, aby shlédly vše. Záhy se však musely schovat. Když Marie vyběhla, bylo jí fuk, jestli někoho potká, nebo ji někdo sleduje. Přes slzy stěží viděla na cestu a silueta v modrém saku, která stála o kus dál a jíž znala od vidění, minula jen letmým pohledem. „Dobrý den, Marie,“ pozdravil. Ani nemukla. Neměla sílu myslet na všechny zdvořilosti a hlavně ne u něho. Na oslavě svých třicátých narozenin se zpil pod obraz a pak ji vyznával lásku. „Maruško, zasloužíš si někoho lepšího než toho vidřiducha Havrdu. Víš, kolik má na svědomí lidských životů? Je to zosobněné zlo! Kdybys věděla…“ Jen na tyhle slova si vzpomněla. Při pohledu na jeho tvář v té mikrosekundě se jí vybavilo nejvhodnější přirovnání: zosobněné zlo.

„Marie, mohu vám nějak pomoci?“ volal za ní.

Ignorovala ho, běžela dál. Nikoho dnes vidět nechce. A on se vrátil ke dveřím. Doufal, že aspoň v tuto chvíli bude ten bídák zpytovat svědomí, ale viděl jen, jak kouše tu potvoru právničku do krku. Měl pocit, že tihle dva ďáblové jsou pro sebe stvořeni a křehká Marie si nezaslouží, aby se s ní takhle zacházelo.

Zaklepal. Světlana se odtrhla. Narovnala si kostýmek.

„Neruším?“ zeptal se s úsměvem.

„Ale kdepak. Pojď dál!“ vyzval ho Roman. „Tady slečna Zárubová je stejně na odchodu, že?“ Pleskl ji přes zadek a ona odcupitala pryč. „Tak co bys chtěl?“

Odložil zbraň na okenní parapet. Byla jak magnet. Musel se na ni dívat. A nabyl dojmu, že možná přišel na řešení.

13. listopadu 17:15 Otravné výslechy

„Už se mnou mluvil váš kolega,“ zapištěla Světlana. V tuhle hodinu už chtěla prchat z budovy a připravovat se na večírek se svými klienty, které vysekala z  finančních podvodů.

„Ještě máme další otázky, ale nestihli jsme je probrat. Slyšela jste výstřel?“

Zakroutila hlavou. „Ne.“

„Jak je to možný?“

„Tyhle kanceláře jsou odhlučněné. Je to proto, aby nikdo nemohl odposlouchávat. Víte, často tu nejen já mám velice důležitou klientelu…“

„Můžete nám popsat váš vztah k Romanu Havrdovi?“

„Tak… jak to říct, byli jsme dobří přátelé.“

„Jen to? Nebylo mezi vámi něco víc?“

„Je mi jasný, že jste mluvili s jeho manželkou. Ale já a Roman, to byla spíš jen taková občasná přátelská výpomoc. Nebyli jsme doslova milenci.“

„Takhle to nejspíš jeho žena nechápala. Věděla o vás?“

Světlana přikývla. „Ano. Nebo aspoň Roman to říkal.“

„Ale váš vztah netolerovala, že? Jinak by tu neproběhla ta scéna.“

„Tak ona je taková romantička. Vůbec se nehodí do tohohle světa. I když držela tu zbraň, myslím, že by stejně nevystřelila. Přistihla nás a  pak ji namířila přímo na Romana. Ale ten ji během pár vteřin srovnal. Víte, ona je dost nevyrovnaná, taková malá krásná blbka. Přesto za ní chlapi běžně pálili.“

„Znala jste nějakého z nich?“

„Třeba Kovanda. Na svých narozkách se s Romanem kvůli ní i popral. A myslím si, že jak dnes jakoby náhodou vpálil do kanceláře, že to taky bylo jen kvůli ní.“

„Miroslav Kovanda? Říkal ale, že tady vůbec nebyl.“

„Tak to vám teda lže. Byl tu a i když se tvářil jako velký kamarádíček, tak já tu faleš v jeho obličeji viděla. Umím číst z lidské tváře. Mí klienti taky nejsou žádní svatoušci.“

13. listopadu 17:57 Rozuzlení

Starší detektiv se obrátil na Kovandu. „Rádi bychom u vás provedli expertizu zbytků zplodin po střelném prachu, rozumíte mi? Vezmeme si i vaše sako…“

Než však všechno dořekl, Kovanda se otočil ke svému stolu, otevřel šuple a na jeho desku položil zbraň. Byla to ta Korcova. „Tady je,“ špitl. „Stejně bych se nejpozději zítra doznal. S tou vinou bych nemohl žít, ale pro Marii jsem víc udělat nemohl.“

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4 5