Pokud existuje lék na neznámou nemoc, jen jeden se za ním může vydat

„Na bombu to nevypadá,“ řekl lékař dost nejistě. Tvářil se značně křečovitě, jako by byl stále připravený v pravý okamžik ucuknout. Ale jaký okamžik může být ten pravý? Pokud by se vskutku mělo jednat o výbušninu, těžko se dá úkryt do bezpečí odhadnout. Nejlépe tu nebýt vůbec!

Honorus s holubem otáčel ze strany na stranu, až pak dostal odvahu popostrčit páčku na břišní dutině doprava a povolit tak víko obdélníkového tvaru. Předpokládal, že nahlédne do mechanismu stroje, ale otevřela se jen schránka, ze které vypadl poskládaný lístek.

„Že by poštovní holub?“

„Zdá se, že ano. Ale nejspíš musel mít namířeno někam jinam.“

„Asi nějaká porucha, pane. Podíváte se dovnitř?“

„Měl bych? Předpokládáme-li ale, že to není zpráva pro nás..“

„Jak potom můžeme určit adresáta, když nemáme nic, čeho bychom se chytli.“

„Pravda. Podívejme se tedy dovnitř.“

Psaní rozložil na podlaze. Brzy z malého lístku byl docela velký arch papíru. Ale text v něm nedával žádný smysl.

„Nejspíš se jedná o nějakou šifru.“

Lékař nahlédl Honorovi přes rameno. Písmenka působila zmatečně, jako by byla přeházená.

„Chtělo by to nějakého kryptologa, víte, odborníka na šifry.“

„Pak je ale otázka, zdali tím, že svěříme tuto šifru někomu dalšímu, nevyzradíme třeba nějakou důležitou zprávu.“

Lékař pokrčil rameny. „Těžko posoudit. Nejsem z toho nijak moudrý. Nechám rozhodnutí na vás, pane. Můžeme se vrátit k našemu původnímu tématu?“

„Budu-li schopen se soustředit. Ale ano, doktore, pokračujte!“

„Víte, doktor Viatorus byl známý cestovatel, badatel a etnolog. Napsal celkem třicet deníků ze svých cest a studií a já osobně jich vlastním pět. Jsou skutečně vzácné, protože nikdy nebyly vydány tiskem, takže každý takový deník je originál. Musím se vám přiznat, pane, že vždycky takhle večer, když nastane klid, postavím si k posteli lampu a čtu si v jeho zápiscích. Pořád a dokola. Jako bych v nich nalézal nová a nová moudra. S každou další četbou se mi otvírají další zamčené dveře vědění.“

„A ta květina?“

„Nachází se na jižní polokouli jižního kontinentu v oblasti nejstarších pralesů, kam noha civilizovaného člověka ještě nevstoupila, nepočítaje v to samozřejmě doktora Viatora, který ale vždy bedlivě dbal na to, aby nikdy nikde nenarušil harmonický koloběh přírody a život místních domorodých společenství. Obávám se totiž, že kdyby toto místo objevili lidé, už by jej určitě vyplenili! A pak by taková vzácnost jistě zmizela ze světa.

Kdyby se vám, pane, podařilo odeslat do těchto končit výpravu, pak bych skutečně velmi ocenil, pokud by bylo možné přivést nějaký vzorek, pár semínek do naší botanické zahrady. Pokud je tato květina opravdu tak zázračná pro medicínu, měla by se rozmnožit a sloužit všem.“

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3