Překvapení na konci světa otvírá další stránky knihy života

Následující noc měl pečlivě zavřené okenice; do prostor domu se neprotáhl ani paprsek z pouličního osvětlení. Nemohl spát. Strach mu to nedovolil. A dobře udělal. Nadmíru ho vyděsily podivné zvuky, jak se někdo pokoušel okenice vypáčit. Tentokrát bez úspěchu. Přesto se rozhodl dům opustit a přespával nějaký čas u známých, pak se schovával v lesích, aby zcela za sebou zametl stopy. Přestal kontaktovat nakladatelství časopisu a byl živ jen z ušetřených peněz a později z toho, co si sám ulovil.

Nastražil k domu fotobuňky, které ho měly informovat o potenciálních vetřelcích. Vedle snímků několika zatoulaných koček a nočního ptactva, se stále objevovaly i obrázky mužů zahalených v černých suknech. Poznal, že se dostali dovnitř, opět prohrabávali jeho věci a nenápadně odcházeli. Když se po několika měsících dozvěděl, že kdosi podpálil jeho dům, rozhodl se, že toto byla již poslední kapka a je na čase odejít. Dál, než původně zamýšlel.

„Nejsem vztahovačný člověk, ale pokud se někdo opakovaně vloupává do domu a pak mi podpálí střechu nad hlavou, myslím, že i můj život je v ohrožení.“

Nejbližší cesta na další pevninu byl jižní kontinent. Každý by se tímto směrem vydal, pokud by cestoval nebo prchal z Orbisu. Odsud lze pak směřovat kamkoliv.

Zakotvil desítky kilometrů jižněji než Honorus se svým horkovzdušným balonem. Byl vybaven mapou, buzolou a odvahou. S sebou si nesl jen malé množství pitné vody a spoléhal, že brzy načerpá u nějakého sladkovodního toku. Všechno měl dobře rozplánované a chtěl zamířit spíš do města, než aby nakonec skončil uprostřed divočiny s tak odlišnou společností.

„Ty mu věříš? Mně se to zdá neskutečná náhoda, že by skončil ve stejných místech,“ zlobila se Pulchram.

„A co se ti nezdá?“

„Doplout na samý kontinent, dobrá. Ale sejít se ve stejné domorodé vesnici? Jaká je pravděpodobnost? Navíc tě před svých odjezdem ještě varoval. Podle mého názoru nám něco tají. Skoro jako by si tohle setkání celé naplánoval.“

Tempestatibus měl sice původně v úmyslu dorazit do civilizovaného města a odsud následně kontaktovat Orbis. Cestou neznámou krajinou však málem přišel o život.

Příroda je v těchto končinách neuvěřitelně rozmanitá a pro cizince nejen kouzelná, ale i nepředvídatelná. Nacházejí se tu chodící stromy a ve vodách ryby, které požírají dřevo. Tajuplná řeka s tak horkou vodou, že by se v ní mohl kdokoliv zaživa uvařit. Smrtelně nebezpečné žáby, do jejichž jedu si domorodci namáčejí hroty šípů. Růžoví delfíni, kteří v široké řece navazují přátelský kontakt s lidmi. Nebo největší a nejtěžší had na světě, zelená anakonda, či gigantická třiceticentimetrová stonožka, která se nebojí ulovit ještěrku i netopýra. Výčet kromobyčejných exemplářů by mohl pokračovat na mnoho stránek.

A sic byl Tempestatibus ve svých krocích opatrný a obezřetný, nakonec ho stejně za svítání překvapil chlupatý osminožec, jemuž někteří možná neprávem přezdívají banánový pavouk. Navzdory této nepříjemné zkušenosti mu přesto štěstí přálo. Do hodiny mohl být mrtvý, neboť tento druh patří mezi nejjedovatější pavouky na světě. Ale právě proto, že většinu svého jedu už tento netvor vyplýtval na drobnou myšku, na níž krátce předtím zaútočil, zbylo mu pro Tembestatiba již jen zlomek extrémně bolestivého toxinu PhTx3. Přesto jeho tělo nezvyklé na takové látky začalo záhy reagovat: nemohl dýchat a otýkal. S chroptěním a děsivě vyplazeným jazykem postupoval už bez pozornosti, kam ho nohy vůbec byly schopny vést, dokud se nesložil na zem. Měl pocit, že se celý svět točí a blíží se jeho konec. Ani nestihl zahlédnout, co ho přesně kouslo, co se doopravdy stalo. Ležel a chroptěl a pak se po nějaké době probudil na lůžku v chatrči kmene, kde zůstal doposud.

Za záchranu života a i bez následků až na drobnou jizvu na pravé noze mohl být vděčný místnímu šamanovi. Přátelská vesnice ho rychle přijala mezi sebe. Nerozuměl sic jejich řeči, ale rychle se učil. Portugalština mu byla bližší než kmenový dialekt. A Orbisané mají obecně talent na učení cizích jazyků či zapamatování dlouhých textů.

Nejvíce se spřátelil s mužem, který ve své chýši měl postavenou po domácku vyrobenou vysílačku, díky níž byl v kontaktu se světem a nejspíš jeden z mála, který komunikoval i s někým z Orbisu. Svěřil se se svým přátelstvím s palácovým lékařem a že je rád, že zná i někoho dalšího ze země svého hosta. Vzájemně se obohacovali o různé poznatky a myšlenky. A i díky němu se dozvěděl, že do těchto končin míří syn vládce Imperia, mladý Honorus.

Tempestatibus požádal, aby domorodec o jeho přítomnosti nikomu do Orbisu nepsal, neboť se obává, že jeho život je v ohrožení.

„Bál ses, že ztratíš život ve své domovině, přitom jsi málem vlastní nepozorností zemřel zde.“

„Za to jsem ale našel opravdového přítele,“ dodal Tempestatibus. „A posléze možná budu moci pomoci Honorovi v rozřešení hádanky, kdo může za smrt jeho matky.“

Tempestatibus měl pocit a byl na to dokonce i hrdý, že je upřímný a nikdy se nepřetvařuje. A stejně tak přistupoval k Honorovi. Proto ho mrzelo, že Pulchram mu nevěřila a očekávala jen pouhou lest.

„Život mě naučil být ve střehu a raději si hned nikoho nepřipouštět k srdci. Pokud říkáš pravdu, je to jen dobře. Pokud ne, nedovolím ti, abys mi a mému synovi ublížil. Mám tě na očích, stále tě sleduji, dokud mě nepřesvědčíš.“

„Zapřísahám se, Pulchram,“ úpěnlivě žádal o její pochopení, „že prve jsem opravdu neměl tušení o Honorově plánované výpravě, nic o tom, že sem přijedete. Toto všechno musí být jen dílem náhody, pokud však nějaká jiná vyšší moc nám záměrně nespojila cestu kvůli jiným vyšším cílům.“

Pokračování zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3