-
Zlaté devadesátky s pětipatrovým dortem
Víkend byl super. Jela jsem na oslavu narozenin své prababičky, nepamatuji si z toho sice úplně všechno, ale to podstatné mi v hlavě utkvělo. Teda aspoň doufám. Ono stejně, co si člověk nepamatuje, jako by se ani nestalo. Není čeho litovat, ani si co vyčítat, dokud nepřijde nějaký chytrolín a nezačne vytahovat něco, čeho jste měli být účastni, a nemáte o tom ani páru. Jistě kecá. Jak jinak, že. Předně, ale vážně: Co se dává k narozeninám někomu, když mu je devadesát? Nejenže nemám ani páru o tom
-
Strečová fólie vhodná pro mumie. Tak to JÁ teda nejsem!
Není nad to, když nás kancelářské síly pošlou na čas do provozu, abychom si vážili toho, co máme. Naštěstí po nás nikdo nechce, abychom popadli nástroje a sami něco vytvářeli, neboť by se to jistě minulo s požadavky zákazníka a rozbilo statistiku povolených zmetků. Zejména já, která jsem na manuální práci opravdu dřevo. Raději bych ani nevytahovala vzpomínku, jak jsem si před pár týdny spravovala díru na triku, kterou jsem si způsobila prudkým odtrhnutím od zábradlí. Všimla jsem si totiž, že mě
-
I mistr brilantních nápadů si může natlouct, přesto vyhrát
To se stalo tehdy, když ségra byla ještě těhotná. A já musela dokola poslouchat, jak se strašně cítí , i když vůbec tak strašně nevypadala. (Tak víme, jak to bylo doopravdy, že) „Něco s tím zámkem už musíš udělat!“ křičela tehdy na svýho Jirku. Jenže i když je Jirka ve všech směrech až na pár výjimek víceméně bezchybný, pořád je to manažer a ne zámečník. Seděla na posteli s podmračeným čelem a funěla jako sumo zápasnice po vítězném boji, ačkoliv spíš vypadala jako párátko s přivázaným balonkem
-
Těhotná a pořád dokonalá. Ne to není o mně.
Moje sestra Katka byla vždycky dokonalá. Už jako dítě mohla provést cokoliv. Jak se dospělí zadívali do jejich andělských očí a hezké tvářičky, všechno jí prošlo. Není divu, že jsem vedle ní vypadala spíše jako genetický odpad, podobně jako byl Danny DeVito ve Dvojčatech, i když mezi mnou a Katkou byl přeci jenom nějaký věkový rozdíl. Nicméně hned na první pohled bylo jasné, že jak Danny ve filmu, tak já v reálu jsme tedy oproti našim dokonalým sourozencům nevýznamného vzrůstu a k tomu nijací
-
Deník zoufalé třicítky: Mamka v tom měla vždycky jasno
I když se to snažila často a ne vždy moc úspěšně maskovat. „Holky, až vystudujete, tak se vdáte a pak...“ zasněně vydechla, aby vzápětí zdůraznila, „ale nikam nespěchejte, jasný?“ To abychom si nemyslely, že myslí jen na jedno. Na vnoučata. Snažila se nás udržovat v představě, že je duchem mladá a rozhodně bez předsudků podporuje současný trend užívat si života co nejdéle. A až později zakládat rodinu. Ale nikdo z nás jí to nevěřil. Zejména když se rozněžňovala v blízkosti cizích dětí, kočárků
-
Trapas ze střední (Bonusová povídka z Deníku zoufalé třicítky)
doživotně nesmazatelné. Dříve jsem si naivně myslela, že takové situace se stávají jenom v dětství a v pubertě, a jak budu dospělá, pochopitelně vše získá svou úroveň a nic trapného se mi už v žádném případě nemůže stát. Když opominu některé katastrofy, pro které bych si nejraději strčila hlavu do písku a zůstala tam navěky, dokud by mě ten písek celou nepohltil, tak pak se odehrály i takové, které mi nakonec přijdou úsměvné i po tolika letech.
