LOVID – 21. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma

A pak Filip: „Dáme pokračování Hero Academia?“

„Asi to bude teď nejlepší.“ Zapnula jsem sdílení.

„Jakub říkal, že jsi z Nicky špatná,“ za chvíli pokračoval.

„Ano. Ale nechtěla jsem, abys to věděl.“

„To bych ale měl vědět, když jsi moje holka. 🧡.“

„Tak jo.“

„Ale nic si z ní nedělej. Je to prostě fajnovka.“

To se snadno řekne. Kdybys jen viděl… Ale snad neuvidíš! Ten její monokl! To by si o mně akorát pomyslel, že jsem nějaká drsňačka, což teda vůbec nejsem.

Řekněme, že se následující dva dni nedělo nic obzvláštního, až na to, že ke konci týdne Nicky znovu zveřejnila nějaké své stylové fotky s názvem předjarní líčení. Hned jsem si toho nevšimla, chuť sledovat ji na sociální síti prudce klesla, ale Simča mi poslala obrázek i s jedním komentářem, ve kterém bylo: „Nezapomněla sis dolíčit ten monokl?“

„To je můj fejkový účet,“ napsala Simča.

„Vážně?“

„Když ty s tím nic neuděláš, tak musím já. A mrkni na mé další komentáře pod fotkami: „Neměla bys soudit lidi podle vzhledu. Jestli chce být ten kluk s ní, asi je na tobě něco špatně, nemyslíš?“

Trochu mi vzrostlo sebevědomí. Asi tak od podlahy ke kotníkům, ale pořád lepší než nic. A pak jsem stála na terase, abych se jen tak protáhla a mrkla směrem doleva k Suchánkovým, jestli ho ještě jednou dnes neuvidím, ačkoliv bych se měla spíš vyvarovat stejných chyb jako na škole, kdy jsem pozorovala Marka na každém kroku, jsem sice Filipa zahlédla, ale ne tak, jak bych chtěla.

Kousek od něho stála další modelína! Dlouhé blond vlasy, lesklá bunda na tělo, která ještě víc zdůraznila její perfektní postavu, a když jsem si vzala mobil, abych si ji vyzoomovala, tak ano, měla gelové nehty a velké kruhy na uších. Další dokonalá Barbie! Vzteky jsem třiskla pěstí do zábradlí, což samozřejmě zabolelo, takže jsem zaječela a pochopitelně si mě všimli. Filip zvedl ruku a zamával směrem ke mně. Tak jsem taky mávala a tvářila s nastrojeným úsměvem, až jsem z toho mále dostala křeč do obličeje.

Tohle, že je klid na konci světa? Tady to je větší adrenalin než Fornite. Nikoho zabít nemůžu, ale už mám minimálně dvě kandidátky. Co je tohle za holku? Proč tak strašně máchá rukama, jako by sdělovala něco příšerně důležitého. Jak z hysterického žárlivého sicilského filmu. Dovedla bych si za tu teatrálnost dosadit slova: „Proč jsi mi nezavolal?! Copak takhle se dá žít? To bylo slibů a zpráv a pak mě necháš někde nešťastnou a chodíš s tou… cože s tou tlustoprdkou v holinách?“

Kopla jsem ještě jednou vzteky do prahu, ale v těch hadrových chlupatých bačkorách to mělo pro palec hned odezvu. Zase jsem zaječela, zavrčela, zalezla do pokoje. Hodila mobil do rohu postele, dupala na koberci, vrčela jak vzteklý pes a nebyla jsem k ztišení.

„Co se to tam nahoře děje!“ uslyšela jsem z přízemí. Mamka.

Musím dýchat, klid. Tak se holt kamarádí se samými modelkami. Asi proto se mu líbí obyčejná holka. Konečně něco, co běžně nevidí!

A pak začal mobil skákat po posteli. Vyzvánění. Zvedla jsem to. „Ahoj. Mohla bys na chvilku ven?“ Byl to Filip. No, mohla, ale chce se mi? Určitě to bude zas hned jasný a já si to jen prostě beru. Jsem žárlivá a šílená. Ale to nevím, jak mi bude chtít tohle vysvětlit. Ha!

„Mám přijít na zastávku?“

„Jo, to by bylo fajn. Budu tam čekat.“

Nejdřív jsem se po silnici šourala, postupně se ve mně ale zvedal adrenalin, čím zastávka byla blíže. Věděla jsem, že už uvnitř sedí na lavičce, a i když jsem ho ještě neviděla, jako bych ho cítila. To je takový jiný pocit. Ne cítění nosem, ale uvnitř. Uvnitř hlavy to pálí až do srdce a člověk je rudej a chce rychle jednat, protože přesně ví, co ho tam čeká. Filip. A zase nějaké výmluvy.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4