Když nemoc pohltí celou zem a uzdravení nalézá jen v pomstě

Dav umlkl.

„Jak jistě víte, jsem Mendaceurus, velevážený alchymista našeho krásného Orbisu. Všichni, kdo mě znáte, dobře víte, že jsem znalý učenec a vědec, dbající aby vše nejlepší, co přichází z přírody pomohlo k zdokonalení lidstva a celé naší společnosti. Před několika měsíci jsem se stal, mohu-li to tak skromně říci, i jakýmsi vychovatelem dvou mladých chlapců, synů vládce Imperia, který, jak je známo, díky svému zdravotnímu stavu už nemohl déle vládnout. Výchova těchto dvou mladíků byla ale značně zanedbána. Několik let bez matky a lhostejnost jejich otce, za kterou však nemohl, milí přátelé, neboť byl zlomem ztracenou promarněnou láskou! Ale nic by nemělo být pro to omluvou, aby nebyla zavčasu sjednána dobrá výchova, která by tyto mladé muže přivedla na správnou cestu.“

„Mluv  k věci!“ zařval kdosi z davu. A lidé začali znovu hučet.

Mendaceurus se je snažil sklidnit utišujícími pohyby rukou.

„Chtěl jsem tím říci, že sic jsem se snažil sebelépe napravit všechno shnilé v těchto chlapcích, bylo už pozdě. Honorus zbaběle uprchl ze země, místo aby se postaral o svého otce. A Avarus, však pohleďte, je tady! Vypadal jako moudrý dospívající muž. Ale! Pohltila ho zpupná pýcha! To je on, kdo poslal naše muže na smrt! Však řekni, Avare, řekni všem, jak to bylo!“

„Tak to řekni! Řekni to!“ křičeli lidé z náměstí.

A Mendaceurus podal Avarovi tlampač do ruky: „Vezmi si ho a řekni všem, že jsi byl pyšný, chtěl ses chopit moci nad celou zemí a jsi tím, kdo poslal stovky mužů na smrt!“

Avarus zvedl tlampač k ústům a zopakoval všechna slova, která mu Mendaceurus přikázal. Lidé hučeli.

„Řekni, že seš si vědom svých chyb a nežádáš nic jiného než spravedlnost vykonanou katem.“

„Jsem si vědom svých chyb! A nežádám nic jiného než spravedlnost vykonanou katem,“ poslušně zvolal k lidu na náměstí.

„Ano!“

„Tak je to správně!“

„Popravte ho!“

Mendaceurus si opět vzal tlampač do svých rukou. „Vidím, že jsme všichni jednotní. Naše země potřebuje mír a stabilitu. Nechceme války, nechceme násilí, potřebujeme jen rozvážnou, klidnou a prosperující vládu. Budu usilovat o spravedlnost. Nechť nezaujatý soud vynese rozsudek.“

„Nač čekat! Přiznal se! Popravte ho!“ kričeli lidé.

„Ale přátelé, jsme přece civilizovaný národ. Nejsme shovívaví ke svým nepřátelům, ale chceme spravedlivě vše vyslechnout a nechat rozhodnout naše nejmoudřejší soudce. Pokud uznají jeho vinu, termín popravy bude jistě brzy oznámen. Tímto se prosím rozejděte v pokoji a vyčkejte na rozsudek v tomto procesu. Mír s vámi, přátelé.“

Lidé byli sic rozhořčeni, ale od ucha k uchu se nesla zpráva, že poprava je téměř jistá a kdo jiný by měl zemi vládnout než samotný Mendaceurus.

„Tolik se jim věnoval! A co z těch kluků vyrostlo!“

„Zbabělec a náfuka, jeden horší než druhý!“

„Stydím se, že jsem Avarovi věřil. Ale copak jsem mohl tušit, jaký je to podlý zrádce?“

„Jejich matka se za ně musí stydět! Hanba jim! Hanba jim!“

Pokračování na další straně.

Stránky: 1 2 3 4 5 6