Nejlepší detektivní povídky roku 2021
detektivky, thrillery, horory

Vražda v tropech

Fuj. Že by byl Michael nakonec zlatokop podobně jako já? A že se stále nedrží bohatých paniček, ale radši si nabrnknul mě?

Vzpomněla jsem si na fotografie a přesunula se na lavičku pod světlo. Ronald zahodil doutník do vody a přisedl. Byl tak blízko, až to nebylo vhodné. Kdyby přišel Michael, těžko bych to vysvětlovala.

„Co když jsou spolu?“ zeptala jsem se.

„Michael a Angela?“

„Ne, Michael a Jessica.“

„No, nedivil bych se.“

„Nechceš… nechceš se tam podívat?“

„Ani ne. Některé věci je lepší nevědět.“

Vytáhla jsem fotky z kabelky. Malý Luigi nejspíš s matkou. A pak o něco málo mladší než já. S kamarády. Pivo, cigára. Úsměvy na tváři. A několik dalších.

„Vůbec nechápu, proč je měl u sebe,“ řekla jsem. „Na dovolenou… S Angelou.“

Štve mě, když mi něco nedává smysl. Nemohla jsem je odložit.

„Ty by sis je vzal?“

Pokrčil rameny. „Moc se tím zaobíráš.“

„Ne, vážně.“

„Luigi měl na můj vkus moc zbytečných krámů.“

„Ale staré fotky?“

Vzal mi je, zíral, jestli něco vykouká. „Ten měl teda ránu. A tenhle vypadá jak Michael.“ Ukázal na kluka, co stál vedle Luigiho.

„Prosím tě. Kdo ví, jak je tahhle fotka stará. A spíš to vypadá na dobrý kámoše. Copak se mohli znát?“ Pozorně si prohlížím. Jasně, ten kluk měl delší vlnité vlasy a Michael je nosí na krátko. Ale jinak. Mohl by to být on, ale…

„Tak nezapomeň, že Michael je bývalý Angelin milenec, než ho vyměnila za Luigiho. Co ty víš, kde se seznámili.“

„Je mu podobný,“ přikyvovala jsem.

„Tak se ho na to zeptej.“

***

K odpovědi se Michael neměl. „Já nevím, jak dlouho se známe. No, nějaký měsíc to bude.“

„A co ty a Angela?“

„Ronald moc žvanil, co?“ mračil se a kopl do sebe zbytek whisky. „Nejsem světec. Nějakou holku před tebou jsem už prostě měl.“

„Holku,“ zasykla jsem. Angela byla víc tak dvakrát starší než já.

„Tak jsem holt Luige seznámil s Angelou. Beztak to už bylo takový… no, jak bych to řekl. Náš vztah nebyl to co dřív.“

Přemýšlela jsem, jestli vůbec chci Michaelovi tu fotku ukázat. Neměla jsem chuť na hádky a v žádném případě na nějaké předkládání důkazů končící větami: A co mi ještě tajíš? Mohla bych se taky dozvědět o Jessice. A o to jsem opravdu nestála. Navíc Michael zdůraznil, že není na řeči čas a chce si vybrat svou daň za luxus, který mi dopřává.

Ale už to bylo jiné. Možná jsem se všeho nabažila a přestalo mě to pozlátko vzrušovat. Potřebovala jsem novou vzpruhu, originální dárek, či neotřelou nabídku, aby se ve mně znovu probudila touha, kterou jsem dříve k Michaelovi cítila. Jenže teď jsem viděla jen opotřebovaného milence, který mi nejspíš zahýbá se sprostou holkou a navíc lže o své minulosti. Nuda. Takových mizerů jsem viděla hodně. Takže jsem sice zaplatila, ale jako ledová královna bez emocí.

Nakonec mě to stejně táhlo k Ronaldovi. Osprchovala jsem se, oblékla. V hlavě mi rotovala spousta myšlenek, které jsem s ním chtěla probrat. Doufala jsem, že ho najdu v salonku, nebo na palubě. Slunce už zapadlo, vyšly hvězdy. A pak jsem se dočkala. Přišel.

„Věděl jsem, že tu budeš,“ prohodil.

„Byl jsi s Jessicou?“

„A ty s Michaelem?“ odpověděl otázkou.

„Myslím že i já u evropských břehů udělám rázné rozhodnutí.“

Usmál se. „Vzdáš se svého snu?“

„Ne, ale tady už umřel.“

„Ukázalas Michaelovi tu fotku?“

„Ne.“

„Škoda.“

„Proč?“

„Bylas zvědavá, proč ji má Luigi s sebou. Třeba by znal odpověď. Půjč mi ji. Můžeme zkusit štěstí. Člověk nikdy neví,“ ušklíbl se. Nafotil ji do mobilu a protáhl googlem. Najít podobné obrázky. Heuréka. Podívej!

Profil jakéhosi Salvatora Educciho. Poslední příspěvek před dvěma roky. Možná ho přestali bavit sociální sítě. „Ne, nepřestali. Salvatore Educci právě tehdy zemřel,“ dodal Ronald.

„Zemřel? A jak?“ hrklo ve mně.

„No, žádný svatoušek nebyl. Vypadá to, že předtím seděl. Přinejmením podle těch jeho komentářů.“

„A tenhle? Ten tam není?“

„Má ho v přátelích. Stefano Rotarro. Ale ten… ten je taky mrtev.“

„Chceš mi říci, že z té fotografie žije už jen?“ Hrklo ve mně. „Jak… Ale proč? Rone!! Pozor!“ zahlédla jsem stín známé siluety. A odlesk kovu. Ve vteřině mi došlo, co se děje. Ronald reagoval rychle. Vymrštil pravou nohu. Zatímco já bych se na křik otočila a schytala nůž do hrudi. On jednal přímo: nejspíš už podobnou situaci zažil. Nohou rána do rozkroku. Nůž cinkl o podlahu. Michael spadl na kolena. Držel se bolestivých míst. Ronald odkopl nůž.

„Jak jsi mohl!“ křičela jsem. Ronald přiskočil. Položil Michaela na břicho. Koleno mezi lopatky. Ruce překřížené. Michael řval bolestí.

Kvůli hluku přiběhli ostatní. Kapitál, Jessica, Paola. A ostatní chlápci. Jen Raul zůstal v kabině a Angela naprosto sťatá pod dekou.

„Co se děje!“ vykřikl kapitán.

Michael se do vysvětlování neměl. S hrůzou jsem sledovala, jak mu Ronald chladně drtí prsty se slovy: „To je jen začátek. Policii tě předáme s celým doznáním, nebo po kusech.“

Ty fotky. Nebylo to pro nic za nic. Luigi s matkou. Za nimi dům. Později záložna, kterou kluci ve věku devatenáct až devětadvacet vykradli. Nikdy je nechytli. Nebyli svědci. Navíc Stefano se neštítil ničeho. Oddělal personál a budovu následně společně podpálili. Na velkou kořist si ale nepřišli. V záložně bylo necelých dvěstě tisíc euro. Málo pro jednoho, téměř nic pro všechny. Zbavit se nýmandů jako byl Stefano a Salvatore, to byl teprve začátek. Nakonec mladíček Luigi byl z nich nejmazanější. Kamarád, který odmítal živořit. Spolu jim to klapalo. Michael mu přenechal Angelu, což byl dobrý tah. Angela se do mladičkého Luigiho zbláznila. A byla na řadě. Měla přijít o všechno. Jenže Luigi, ach ten Luigi, když se napil, moc mluvil. A navíc vozil ty staré fotky. A vedl divné řeči… Všechno by pokazil.

Myslela jsem si, že mi zahýbá s Jessicou. Kdepak, ta obskakovala personál. To mazaný Michael se v mé nepřítomnosti znovu vlísával do Angely přízně. Potěšit její zlomené srdce, aby dveře do jejího domu a k jejímu trezoru nezůstaly zamčené.

Konec

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!