LOVID – 3. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Směju se těm hlasovkách, protože ve výsledku je to kompilace těch nejlepších emocí z jedné slovní úlohy, kterou jsem mimochodem měla během deseti minut spočítanou. Je vtipný a možná by měl ty své zážitky ze školy natáčet na video a jako youtuber by z toho ještě něco vytěžil. A i kdyby musel závěrem stejně konstatovat: „ano, matematika mi nejde a jsem na ni úplně blbej“, tak by se pak podíval na svůj bankovní účet a následně by mohl dodat: „a i přesto, že nemám šanci pochopit jednoduchou slovní úlohu, za jak dlouho se naplní nádrž, jestliže se zapnou všechny tři čerpadla najednou, když jedním se naplní za 10 hodin, menším za 12 hodin a nejmenším za 15 hodin, tak mi nakonec videa právě o matice vydělala pořádný balík.“ Prostě nejlukrativnější a nejemocionálnější můvíčka o matematice.

Ale taky vím, že to vlastně k smíchu není. Protože on je z toho opravdu zoufalý. A když se to tak vezme, tak jsem vlastně škodolibá. Od první hlasovky, která je nadšená, že to dá, po poslední, kdy rezignuje, že je absolutní retard. Jestli to hraje, tak je fakt nejlepší. A jestli je z toho tak zatrpklý, tak… tak jsem mu stejně poslala celý postup, jak by měl správně dospět k výsledku. Je to taky nějaká odměna za úspěšnou prezentaci, když už to nevysílá tedy přes YouTube.

Takže teď jsem poslouchala Markovu hlasovku, kde se rozpačitě představuje, že je to jeho pravý profil. Protože nevidí, jak reaguju, a neví, co by všechno řekl, aby to mělo ten správný efekt, byla jeho slova tak roztomile nejistá a citlivá. A video, jak jen mává do kamery a usmívá se, ve mně vyvolalo šťastný výraz, takový ten, kdy se člověk kření, až mu z pusy lezou všechny zuby. Ještěže jsem byla v pokoji sama. Brácha by si na mně jinak smlsnul.

A pak jsme si dlouho psali. Jen takové obyčejné věty, u kterých jsem se stejně culila a připitoměle hihňala, hlavně abychom udrželi konverzaci co nejdéle, protože jinak jsme víc být spolu tehdy ani nemohli.

A druhý den to bylo obdobně rozpačité. Protože virtuální svět dokáže být hodně záludný. Někdy se tváří jako mega otevřený a upřímný, ale když se pak lidé osobně setkají a dívají se do tváře, všechno se změní. Přijdou nové rozpaky a nejednou jedna, dvě věty, které to všechno zkazí, protože s tím šokem člověk neumí pracovat.

A tak jsem se rozhodla, že nebudu tlačit na pilu. Stál opřený o stěnu vedle otevřených dveří do jejich třídy a já, když jsem procházela chodbou, abych odbočila do naší, jen jsem zvedla ruku na pozdrav a usmála se, co nejpřirozeněji to šlo. Sotva jsem zalezla, zahvízdal mi mobil.

„Nechceš ještě na chvilku ven?“ Marek.

Tím myslel na chodbu. „Moment, připravím si věci a hned jsem tam.“ Srdce mi bušilo, zralá na infarkt.

Na chodbě jsme stáli proti sobě spíš mlčky. Jako bychom si předávali všechny informace jen pohledem. Ahoj – jak se máš? – Mám se báječně, hlavně teď – A to proč? – protože jsme tu spolu a nic se nepokazilo – Taky jsem rád.

Ale ve skutečnosti jsme si jen řekli: „Ahoj.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3