LOVID – 3. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Ahoj, rád tě zase vidím.“

Úsměv. Dlouhé ticho.

„Do kolika máš dnes školu?“ zeptal se Marek.

„Do jedný.“

„My taky. Půjdem se pak někam projít?“

„Tak jo.“

A naštěstí zazvonilo, protože jsem byla nervózní jako před písemkou.

Jenže to bylo tenkrát. Na konci září. Kdy se sice říkalo, že zase narůstají počty nakažených koronavirem a ve třídě už to šumělo, že nás zase pošlou domů, ale pořád to nebylo jistý. A pak kdo by koukal na zprávy. Stačilo mi, jak to mamka pořád komentovala, že se z toho asi brzo zblázní. A táta jen opakoval: „Tak to vypni a nekoukej na to.“

„A můžou dávat i jiné zprávy než jen pořád covid, covid?“ sténala mamka.

„Povídám ti, vypni to a bude klid.“

Ale příprava byla už vidět. Kobliha, který byl proslavený hlavně tím, že si dělal v šatní skříňce zásoby jídla, jako by se měl ve škole zabarikádovat, měl ve skříňce jen tři balení sušenek. A to už bylo jasný znamení. Jako někdo dokáže vyčíst budoucnost z postavení hvězd, jiný z čar na dlani, nám stačilo se mrknout Koblihovi do skříňky a bylo jasné, že to brzy zase vypukne.

S Markem jsem se viděla vlastně každý den ve škole na takových těch pár minut o přestávce, pak jsme se procházeli po škole, takže jsem se domů vracela tak o hodinu, dvě později. A večer jsme si ještě psali.

Jenže jak zavřeli školy a my zůstali doma, psali jsme si míň a míň. A o Vánocích jsme si už neměli skoro co říct. Na Silvestra jsme si popřáli šťastný nový rok a naše konverzace nějak vyšuměla, aniž by nás to nějak trápilo. Prostě se to celé rozplynulo.

Jako že jsem si ještě druhou půlku října zoufala, že se neuvidíme, tak mi to v lednu ani nepřišlo. Škoda? Vlastně ani nevím. Dřív bych to tak chápala. Vlastně, když jsem se tak motala mezi lidmi a potkávala ho, toužila jsem být v jeho blízkosti. Ale každý den a pořád jen ve svém pokoji, můj kontakt s lidmi a vůbec nějaká potřeba ho mít se změnila. S Koblihou, Simčou a Strakou jsme navíc začali hrát Fortnite, přes mikrofon si sdělujeme taktiku a úspěšně se probojováváme naším virtuálním terénem proti dalším virtuálním nepřátelům. Daří se nám. Nasmějeme se u toho, pokecáme, jako bychom byli vedle sebe. Vlastně když se to tak vezme, my tenhle způsob sociální kontaktu vyhovuje. A nechce se mi to měnit.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3