LOVID – 5. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Ale ona obecně televize už je asi passé. Mám pocit, že se televizní programy zaseknuly někdy v minulosti a pořád dokola se opakují. Kdybychom neměli Netflix a internet, tak by třeba telka v mém pokoji, kterou používám i jako monitor k počítači, byla jen černou placatou dekorací.

Když v březnu zavřeli školy, tak jsem si myslela, že to je největší síla, co by se mi za život vůbec mohla stát. Pravda je, že jsme to se spolužáky oslavili. Načasování bylo perfektní, každý jsme potřebovali nějaký oddech. Na chvíli vypnout a nabrat síly. Postupně nás pozavírali domů do „pokojových“ klecí, protože se omezilo venkovní vycházení, zavřely se podniky a hodně obchodů, ale přes všechno docela rychle jsme si zvykli. Dospělí spekulovali, že když nás okleští o obchodní centra a jejich zákoutí, kam jsme se vždycky shlukovali, že se z toho zblázníme. Ale nic takového se nestalo. Právě proto, že i když se fyzicky nevidíme, jsme vlastně pořád ve spojení. Léto nás vrátilo zpátky k sobě: na pláž, k vodě, na party. A když se v půlce října začalo jet nanovo, už jsme to přijali jako holý fakt. Žádné překvapení, normálka. Dalo se to čekat. A tentokrát jsme si domů vzali vše, i tělák. Nikdo už nevěřil, že bychom se za čtrnáct dnů znovu vrátili do lavic.

Jenže teď se fakt všichni překonali. Uzavřely se okresy! Zírala jsem na tu zprávu, která na mě svítila z Instagramu na žlutém podkladu s červeným vykřičníkem. To jako vážně? Chalupu máme na konci okresu. Takže nakonec, kdybychom zjistili, že nám ta příroda a promrzlý barák nesvědčí, pořád se přece můžeme vrátit! Ale všechny kámoše, příbuzný a známý mám mimo okres. Od babičky, bratránka, kamarádů ze školy i školu samotnou. Navíc se zase uzavřela řada obchodů a my se dostali do jakéhosi virtuálního skleníku.

„Jak myslíš, že to bude dlouho trvat?“ zeptala se mamka taťky.

Pokrčil rameny. „Už bych na nic nesázel.“

Testování. Špejle tak hluboko, jako by nám chtěli odebrat stěr z mozku. Možná by se tak mohlo u Koblihy identifikovat, proč mu nejde matematika. Očkování. Online výuka. Počítačová negramotnost vymýcena. Pracovat se současnými techologiemi umí snad už každý. No, možná až na mou babičku. Mamka ji přemlouvala několikrát, aby si domů zavedli internet, že vše zařídí a bude to i platit. Nejsou to zas přece horentní sumy. Jen jde o to spojení. Mohli bychom být líp v kontaktu. Hlavně by to bylo super pro babičku, protože říkala, že od doby, co bydlí sama, je pro ni její malý byt dusnější a smutnější. Přestěhovat se k nám nechce. A teď ji mamka ještě ukecávala na chalupu. Má poslední dni na rozmyšlenou. Jak se od pondělí uzavřou okresy, bude to o to těžší se k ní dostat. I kdybychom použili výmluvu, že jsme ji chtěli jen unést na čerstvý studený vzduch. Tam na ten příšerný konec světa.

„Mami, prosím tě, o co ti jde?  Podívej, nakonec uvidíš, jak se ti tam bude líbit,“ slyšela jsem mamku, jak telefonuje s babičkou. „Ne, nebudeš nám tam překážet. Ne, to opravdu ne. Je to velký barák. Rozumím, ale to se nějak vytopí a ještě ti můžeme dát do pokoje přímotop. Tak si ty kytky taky zabal do kufru. Auto to uveze. Vem si cokoliv. Ještě ti zítra zavolám.“

„Pořád nechce?“ zeptal se táta.

Zakroutila hlavou. „Je to s ní těžký.“

„Ale nutit ji nemůžeš.“

„Nemůžu, ale přesvědčovat bych měla. Kdyby tam měla aspoň psa nebo kočku, aby si měla s kým popovídat. Lucko!“ zavolala na mě.

Opřela jsem se o dveře. „Ano?“

„Lucko, prosím tě, ty a Jakub jste moje poslední naděje. Zavolejte babičce a vysvětlete ji, aby s námi jela na pár týdnů na chalupu. Že se pro ni zítra stavíme.“

A tak jsem zavolala babičce. Pořád se různě vykrucovala a vymýšlela si důvody, proč nemůže, že na patře je nějaká postarší sousedka a potřebuje si s někým přes den popovídat, že o patro výš je malej kluk, který jí říká babičko a když my jsme tak daleko… Ale to bychom právě nebyli, babi! A že musí zalévat kytky, jinak by jí uschly. A že by nám překážela a akorát to budou další náklady. Nedařilo se mi ji přemluvit, dokud nevzal do ruky telefon Jakub a tím svým ještě dětským vysokým hláskem na ni nespustil tu svou: „Babičko, jestli nepojedeš, tak budu plakat.“

Ty kráso, je mu jedenáct a používá takový těžký kalibr!

A tak babička jela. Při příjezdu ji táta mezi dveřmi ještě ukázal, že má negativní test. Byl totiž na PCR asi tři dni předtím. A mamka vytáhla potvrzení od zaměstnavatele, když jí prý v práci vytahovali ten mozek skrz nosní dírky.

„A neboj, děti jsou celé dny doma, nevystrčí ven paty,“ uklidňoval jí táta.

„Opravdu?“ chvěla se.

„Neboj, babičko, my jsme strašní lenoši,“ podpořil to Jakub.

„No, to není zrovna něco, za co by ses měl chlubit. Však taky právě proto jedeme na tu chalupu, mami,“ přidala se moje mamka. „Děti potřebují čerstvý vzduch a pohyb a doma jsou skutečně od rána do večera, musíme je trochu posílit.“

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4