LOVID – 15. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„Holínky a pláštěnku?“ popíchla jsem podle toho, co řekla babička. Ale ono stejně pršelo. Co venku.

„Proč ne?“ Překvapil!

„Venku lije. Seš si jistý?“

„Ale na zastávce v budce ne.“

Holínky a pláštěnka? Tak to ani náhodou. I když jsem skoro rok doma, takhle jsem zase nezvlčila. Člověk může být celý den v pyžamu, neučasaný i mít nevyčištěný zuby, ale na rande přece nepůjde v holínkách a v pláštěnce! Ani kdyby z nebe padalo kdo ví co.

Tak jsem se oblékla normálně, vždyť i zimní bunda už byla zase čistá. A vzala si deštník. Kapky byly doslova protivně ledové. Jakmile zafoukal vítr a nějaká mě olízla přes tvář nebo za krk, bylo to fakt hodně nepříjemný.

Seděli jsme a koukali do Filipova mobilu na Boku no Hero Academia. Nevnímali jsme kapky, ani chlad, ani studenou ulici, každý jedno sluchátko v uchu, když se před námi náhle zvedla hladina kaluže a lehce se rozprskla na beton před zastávkou. Nicky slezla z kola a schovala se pod střechu.

„Ahoj, co tu děláš, Filipe?“ zeptala se, jako bych byla neviditelná. Filip zvedl hlavu, pozdravil a jen vyslovil nahlas, co bylo evidentní: „Díváme se na film.“

„Aha, a na co?“

„Jedno japonský anime.“

„To tě baví takový blbosti?“ řekla povýšeneckým tónem.

„To ale není blbost.“

„Prosím tě, o čem to teda jako je…“ Její hlas mi byl v tu chvíli hodně nepříjemný.

„Jsou tam superhrdinové a bojují proti těm, kteří zneužívají své super schopnosti a taky proti různým monstrům a mrkni na databázi, má to dost dobrý hodnocení. Měla bys to zkusit.“

„Jako fakt?“ Začala se tlačit mezi nás, obrátila hlavu ke mně a jen řekla: „Uhni.“ A přilepila oči na Filipův mobil.

„Já ti nevím, Fílo, ale kreslený věci jsou spíš pro děti, ne?“

„Ale nám se to líbí, viď, Lucko?“ Naklonil se, aby mi viděl do tváře. Seděla jsem skoro na kraji lavičky, jak mě Nicky vyšoupávala ven. A tak i můj úsměv byl spíš skřípavý.

Nicky se na mě taky obrátila s mírně nasupěným pohledem. Kdyby Filip viděl, jakou jedovatou křečí mě obdařila, zatímco na něho se culila, jako by byl ta nejlepší cukrovinka.

„A ty jsi kdo?“ zeptala se mě.

Nadechla jsem se, že odpovím, ale Filip mi skočil do řeči: „To je přece Lucka. Říkal jsem ti o ní.“

„Říkal?“ pokrčila obočím. „Nepamatuji se. A co tu děláš, Lucko,“ dodala chladně. Ani to nebyla otázka podle intonace, jen takové konstatování, že jí překážím.

Chtěla jsem říct, že málem padám z lavičky a že jsem tu na rande, zatímco ona kření, ale bylo jasný, kdo je tu šéf.

„Jsme tady na chalupě.“

„A víš, že se teď nesmí jezdit mimo okres,“ zatvářila se, jako bych porušila nějaká pravidla. Přitom to byla ona, co se mezi nás vměstnala, i když by měla dodržovat dvoumetrový odstup.

„Přijeli jsme ještě předtím a i tak, je to pořád v okrese. Třeba narozdíl od Prahy.“

„Já jsem tu už hodně dlouho,“ odsekla. Ale já vím, že jen o pár dní dřív, než jsme přijeli my.

Pak se znovu obrátila na Filipa: „Nechceš jít k nám? Mohli bychom se na to dívat na televizi. Máme úhlopříčku 216 cm. To se natáhnem na posteli a před sebou máme kino.“

„Ani ne, díky. Nám to takhle s Luckou vyhovuje.“

Propíchla mě pohledem. Pak vstala, naskočila na kolo a před odjezdem jen prohodila větu, která měla jakoby zůstat ve vzduchu a přitom pořádně bodnout: „Ale večer přijdeš, viď?“ a byla fuč.

„Pojď blíž,“ ukázal Filip rukou. Ale já jsem nevěděla, jestli vůbec chci. Nicky mi zkazila náladu. A co tím jako myslela?

„Ty k ní jdeš večer?“ Myslím, že jsem se tvářila jako ztracený štěně.

„Nejdu.“

„Tak proč to říkala?“

„Jen se předváděla.“

Sklopila jsem hlavu. „Nemám z ní dobrý pocit.“

„Hele, nic si z ní nedělej. Je to prostě primadona, co si myslí, že ji každý žere. Předělávat ji nebudu. Kašli na ni.“

Trochu mě to uklidnilo, asi tak, že jsem se mohla zase dívat na Boku no Hero Academia, ale ten den byl už po druhý rozbitý. Nejdřív ten telefonát s tetou a pak Nicky. Kdybych věřila na negativní konstelaci hvězd, tak dneska se to ve vesmíru tluče v můj neprospěch.

Snad bude zítra líp.

V pokoji jsem si zase prohlížela Nicky profil a videa a snažila jsem se ji pochopit a nenávidět, jenže ona byla fakt dokonalá. Mít takovou postavu! Přestanu jíst babiččiny buchty a mamky lívance! Musím omezit sacharidy a přidat trochu na bílkovinách! Měla bych začít cvičit. Aspoň sedy, lehy a pak další cviky na zeštíhlení pasu a zmenšení břicha, který ještě pod zimní bundou docela obstojně schovávám, ale jestli někdy dojde na to, že budeme s Filipem spolu jen tak v tričku nebo úplně nazí, no… Polil mě pot! Musím začít už teď.

Lehla jsem si na koberec a začala cvičit. Trapný na tom nejvíc je, že právě podle videí nafoukané NickyS. Hlavně proto, že přinejmenším na ní je vidět, že to funguje.

Docela brzy jsem se vyčerpala, ale bylo to spíš tím, že jsem přišla o nadšení, než že bych to fyzicky nedala, protože kdybych byla třeba v tělocvičně a měl nás na povel Lodyha, tak bych vydržela podstatně dýl. Ale když je člověk v pokoji sám, tak mu chybí takové to nakopávání, aby to nevzdal a nezastavil video v půlce, že to dokončí později, tedy nikdy. Klasický příklad prokrastinace a lenosti.

Tak jsem si jen tak pouštěla její další videa, jak se starat o vlasy, aby byly krásně hladké a lesklé a živené, přičemž jsem se podívala na ty své suché mdlé chlupy… Musím si koupit prostředky, co tam ukazuje! A dávat si na vlasy taky syrová vejce s medem. A kopřivy, co přes rok rostou u potoka. Další videa o tom, jak se starat o pleť, jak správně udělat make up… Jsem ztracená. Tolik informací! Jak jsem mohla doposavad vůbec žít. Jak si mě mohl Filip všimnout? Nemám šanci, ta mrcha ho může snadno dostat!

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3