LOVID – 16. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„Připadám si teď strašně sobecká. My se tu totiž máme báječně. Dětem to prostředí jen prospělo. Odtrhli se od počítačů, chodí ven. Jakub pomáhá Vaškovi s těmi mužskými pracemi. Zítra prý chtějí malovat garáž. Jako některé věci se mohou zdát zbytečné, ale tím, že je dělají spolu, tráví tak společně svůj vzácný čas…“

„Řekla jsi to moc hezky. Už je pozdě. Půjdu spát. Jsem z toho celý vyčerpaný. Možná ani neusnu, ale jsem úplně grogy, chtěl bych si radši lehnout. Zítra ti zavolám. Opatrujte se.“

„Hlavně vy, prosím, hlavně vy…“

Položila telefon, vrátila se do obýváku. Stačil jejich jeden vzájemný pohled, nebylo třeba víc co říkat. Mamka se přitulila k tátovi, jako by byla malá holka.

A mně přistála zpráva na mobilu: „Dobrou noc, lásko.“

V sedm ráno budíček. Musím vyrazit ven. Do lesa. Běhat. Ne tak jako že bych fakt chtěla běhat dlouho, ale chci ji potkat. Prostě chci, aby mě Nicky už neignorovala. Vždyť jsme přece holky, musíme držet spolu. A Filip je můj!

Stejné místo. Protahuju se, zavazuju tkaničky. Už běží. A vidí mě. Proto odbočí daleko přede mnou. Místo, aby se držela prošlapané cesty, kličkuje mezi nízkými keři, ostrým ostružiním a nebezpečně nastavenými kořeny stromů.

„Nicky!“ volám a běžím za ní. Zrychluje. Ale já nejsem vůbec daleko a cíl cesty je pořád jen jeden. Dobíhám, chytám ji za rameno. Vymrští mou ruku, obrat. Ležím na zemi.

„Co to děláš?“ volám za ní. Ohlídne se na mikrovteřinu a běží dál.

Tohle vypadá na válku. Nemůžu se kamarádit s každým, já vím, ale můžeme snad spolu vycházet normálně! Vždyť jsme fakticky skoro sousedky. Na chalupě.

Vstala jsem, oklepala ze sebe jehličí a listí. Aspoň že nebylo bláto. Vrátila jsem se do baráku. Babička mazala palačinky marmeládou.

„Dáš si? Jsou ještě teplé.“

„Ne, díky, babi. Jsem tlustá. Spíš si dám tvaroh nebo sýr…“

„Tvaroh už není. Poslední jsem dala do buchet. A nejsi tlustá. Kdo ti to říkal?“

„Babi, nejsem přece slepá.“

Mamka zrovna vycházela z koupelny a volala na mě. „Lucíku, ale jednu by sis dát mohla, ne?“

„Potřebuju omezit sacharidy! Musím zvýšit bílkoviny. A hlavně hodně pít. Vodu! Ne tuhle sladkou šťávu,“ zlobila jsem se.

„Dobře. Ale pokud si teď překopeš jídelníček, je docela možný, že za krátkou dobu nebudeš moct co jíst. Sama víš, že jsme tatínkem koupili převážně ty sacharidy. Byla jsi s námi v obchodě a neprotestovalas.“

„Ale tenkrát…“ Máchla jsem rukou do prostoru. Copak můžu nahlas říci, ale tenkrát jsem neměla kluka a teď se tu o jednoho peru s paní dokonalou? Tak jsem radši obrátila. „Já si nějak poradím.“

„Tak v nejhorším v dřevníku je tátův starý luk a šípy s kovovými hroty. Bílkoviny si vždycky můžeš nějak ulovit,“ ušklíbla se mamka. „Veverky, straky… a Suchánková říkala, že na jejím břehu viděla nutrii…“

„Fuj, mami! Veverku, ani nutrii ani nic dalšího bych v životě nesnědla! Nemůžu přece zabít nějakého tvora a sníst ho!“

„No, to povídej pak řízkům na talíři,“ utla mě mamka a vydala se s kýblem z koupelny a koštětem setřít předsíň plnou blátivých šlápot.

Jak to jen lidi dělali dřív. To jim opravdu nevadilo, že ulovili zvíře a zabili ho? Že vytáhli králíka z králíkárny a zlomili mu vaz? Že zapíchli slepici a dali ji do omáčky? Na paprice? Ještěže žiju v tomhle století a můžu si maso koupit rovnou v supermarketu. Já bych teda zvíře nedokázala nikdy zabít. Pojímá mě z toho hrůza. Zkouším si jen představit, jak otáčím krkem, abych zlomila vaz, nebo držím v ruce nůž a jen se ta představa přiblíží k srsti zvířete, už se mi zvedne kufr a chce se mi zvracet.

Ne, buď maso ze supermarketu nebo asi budu vegetariánka. Vždyť bílkoviny jsou i jinde. Tvaroh, ořechy, vejce a proteinové nápoje…

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3