LOVID – 16. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Otevřela jsem dveře na menší terasu z užší strany baráku, abych na patře vyvětrala. Slunce se schovávalo za mraky, ale zlaté světlo štípalo do očí. Dnes pršet nebude. Siri říkala, že dnes ne, tak ne.

Napsala bych Filipovi. Jak koukám na ten jejich barák, už se mi stýská. Ale on ještě spí. Kdo by taky v neděli brzo vstával. Jen já a NickyS.

Uslyšela jsem motor auta. Po dlouhé době. Přijelo ale z druhé strany. Kolem nás neprojelo, tak asi nejspíš zastavilo někde u sousedů. Takový zvláštní pocit, jak se člověku zasteskne po takovém vrčivém zvuku. Skoro se mi až postesklo po domově.

Šla jsem si upravit obočí, nalíčit se, abych byla krásnější. Pak jsem si na monitoru pustila Netflix a … usnula.

Po obědě už táta s Kubou stěhovali věci z garáže, oba nadšení jak lovci mamutů, kteří do jeskyně přitáhli největší kořist. A pustili se do malování. Když jsem prošla kolem, byly bílé kapky až na trávníku před garáží. Brácha vypadal jak pocukrovaná buchta.

Došla jsem k brance. Podívala na mobil. Filip nebyl na příjmu. Za to jsem uviděla Nicky na kole. Zastavila u jeho branky. Zvonila. Když mě spatřila, drze si bránu otevřela a vstoupila na jejich pozemek. Opřela kolo o dům, který obešla dozadu, kde byl vstup ze zahrady. V dálce jsem pak zaslechla veselý hlas paní Suchánkové.

Drzoun jeden. Co tam leze?

„Dívala ses na Nicky Instáč?“ přišla mi zpráva od Simči. „Mrkni se sem.“ Poslala link. Klikla jsem. Fotky. NickyS a Filip. Ona špulí rty do objektivu s nataženou dlaní, jako když posílá polibky všem followerům, on vedle ní. Na další má ruku kolem jeho ramen. On je vysmátý, až mi je z toho zle. Na další mu pročechrává vlasy gelem a popis: vystajluj si parťáka. Fotky jsou bez roušek.

„Ta mrcha!“ vyprskla jsem a hned to i napsala Simče.

„A ten Filip asi taky nebude žádný andílek, co?“

„To snad není možný! Co to má jako být?“

Krev se mi zpěnila. Nejradši bych k nim vtrhla jako uragán a všechno tam přeházela vzhůru nohama. A navíc ta potvora tam právě je! Co tam jako dělají? Musím mu zavolat. Jasně, zavolám, on to zvedne a já se ho zeptám, jak se má a co dělá a co tam sakra dělá ta děsná slepice.

Vyškrábu jí oči. Já ji dám shazovat mě v lese. Chovat se ke mně jako ke kusu hadru! A co on si jako myslí! Že jsem tak pitomá? Jo, jsem pitomá. Všechno jsem mu zbaštila. Já, že jsem jeho holka? Určitě tam teď spolu sedí, muliskují se, fuj ble hnus. Jaký hnus? Ona je dokonalá! Takže on se dotýká toho jejího dokonalého těla, je z toho celý nažhavený a ona mu říká: To jsme pěkně napálili tu tlustou husu, co? A on se směje a dodává: To jediný si zasloužila, protože je naprosto blbá.

Napíšu mu, jestli půjde ven. A sotva vyjde z baráku, tak mu vrazím facku. A on se zeptá: Proč? A já řeknu: Proč asi! Nic jiného si nezasloužíš.

Jo, to udělám. Však počkej! Tohle si nesmím nechat líbit. Našla jsem si jeho profil. Srdce mi bušilo. Nemohla jsem se soustředit. T9 mi nepomáhala. Všechno se mi pletlo. Měla jsem rudo před očima.

„Půjdeš ven?“ Odeslala jsem. Na tom nic není. Jsem v klidu, v klidu, v klidu, nalhávala jsem si.

„Moment, něco dodělám, hned si ti ozvu.“ Odpověď.

Jak dodělám! Koho dodělám! Copak si myslí, že jsem fakt tak naivní? Půjdu na jejich pozemek a vypustím jí kolo. Já to kolo rovnou rozštípu.

Nerozštípu, to neumím. Já to kolo hodím přes plot na silnici a nějaký auto ho přejede.

Jenže tu poslední dobou nic nejezdí. A to, co jsem slyšela ráno, k nám ani nedojelo.

Já se zblázním.

„Tak můžu. Kde se sejdem? U zastávky?“

„Tak jo.“

Ta je kousek od jejich baráku. Takže zastavím u jeho branky a to chci vidět, jak se bude tvářit.

Vyšel z domu, rovnou k plotu. Na chvíli se zastavil. Díval se na Nicky kolo. Měla jsem stisknuté rty do falešného ironického úsměvu. A jakmile jen na chvilku otočil tvář ke mně, zeptala jsem se: „Není to Nikči kolo?“

„Právě, je. Co tu dělá?“ ptal se on mě!

Vytřeštila jsem oči. „Cože? Ty se ptáš mě, co dělá Nicky kolo u vás na pozemku? Tak to je dobrý. Viděla jsem ji. Šla k vám.“

„Počkej, to bych musel vědět. U mě nebyla.“

To jako vážně? Vážně, vážně, vážně? „Děláš si ze mě srandu?“ Pod pravým okem se mi spustil nepříjemný tik. Chtělo se mi křičet i brečet.

„Počkej chvilku. Já se podívám dozadu.“

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3