LOVID – 24. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Mně se zdá, že nevíš, co chceš.“

„To já vím, ale těžko se to vysvětluje a ještě hůř realizuje.“

„Hm, realizuje…“ zopakoval táta, jako bych řekla nějaké zaklínadlo.

„Tak v tom aby se pak někdo vyznal,“ na to máma.

„Neřeš to,“ dodala jsem.

„Jak jinak,“ zase mamka, aby měla poslední slovo. Ale já jsem opravdu nechtěla s nikým soutěžit. Procinkl mi mobil a na něm zpráva od Filipa, jestli půjdu ven. „Sry, jedeme do obchodu, kdyžtak později.“

„Dobrá,“ odpověděl. „Jinak Kačka mi řekla, že je pořád na naší straně.“

„A dá se tomu věřit?“

„Jestli ne, tak dostane.“

„A co?“

Poslal gif, jak na jednu holku někdo vylil kýbl něčeho hnusného hnědého, slizkého, pomalu tekoucího blivajzce. No, to bude mít radost, kdyžtak strašně dbá o svůj zevnějšek, pomyslela jsem si.

Takže jsem si v obchodě koupila ještě jednorázovou okurkovou pleťovou masku a čistící gel na obličej a hydratační krém a řasenku, nějakou obyčejnou, ale hlavně aspoň něco, masku na vlasy. Jo, a taky jídlo. Mamka pak podotkla, že půlku nákupu zabírají moje věci a druhou půlku pro zbytek rodiny.

„Jako bych pořád něco chtěla,“ odsekla jsem. Nemyslela jsem to zle, ale když se to tak vezme, tak já nejsem žádný rozmazlený spratek, který si pořád něco vymýšlí. Prostě jsem si teď po delší době udělala radost a má to svůj důvod. Vedle těch holek vypadám skutečně jako ošklivá zanedbaná tlustoprdka, akorát o mě opřít vidle.

Takže jsem se trochu zkrášlila a pak šla ven s Filipem.

„Ty jsi namalovaná? Jsi nějaká jiná,“ řekl. Všiml si. Palec nahoru.

„Já jsem přece takhle krásná pořád,“ zasmála jsem se.

„Ale jsi namalovaná. Máš řasenku, že jo?“

Přikývla jsem. „Abych taky nějak vypadala. Tady tomu moc nedávám.“

„Mně je to jedno. Mně se líbíš taková, jaká jsi.“

Cože? Nechci mluvit o tom, kolik všechny ty věci stály!

„Ale takhle jsem hezčí, ne?“

„Ono je na tobě nejvíc super to, že ty nepotřebuješ žádný takový zkrášovadla. Ty jsi prostě perfektní taková, jaká jsi.“

Ah, ostrá rána do srdce. Jen jsem v tu chvíli nebyla schopna zpracovat, jestli to je lichotka nebo kritika za to, že jsem se namalovala. A nebo dokonce ironie, protože já moc dobře vím, jak vypadá Nicky a Kačka a že internet šílí právě po takových holkách, kdežto komentáře u Nicky na Instagramu jasně dávají najevo, co si myslí o mém zjevu.

Tak jsem to radši nahlas nekomentovala.

„A co ti všechno řekla Kačka?“

„To je na dlouho, ale fakticky dokola nadávala na svého tátu a mámu, že na ni všichni kašlou a že jak bude moct, tak se odtrhne a bude bydlet sama. Že jí vyhovuje, že aspoň sem jezdí táta tak dvakrát, třikrát do týdne, jinak má klid.“

„Ona je v celým domě sama?“

Přikývl.

„A to se nebojí, nebo… jí není smutno? Víš, jako celý dny být sama, to bych teda nechtěla.“

„Po většinu dne si připravuje ta svoje videa. Líčí se a odličuje, cvičí. Vlastně když se to tak vezme, tak fakt většinu dne jen cvičí.“

„V tom je dobrá.“

„To jo. Dneska odpoledne si mají jít znovu zaběhat. A něco má Kačena domluvenýho s tvým bráchou.“

„Cože? Že nic neřekl. A běh dvakrát za den?“ A já jsem tak líná, že jsem pořádně nevyběhla ani za celou dobu, co jsem tady. Nějaký zanedbatelný pokus tu byl, ale spíš jen proto, abych si vyčíhla Nicky. A snad jsem nějak na začátku doufala, že když se skamarádíme, pomůže mi vypadat taky tak perfektně. No, nikdo není neomylný. I já se můžu chovat pitomě.

Zatímco jsem tedy seděla s Filipem na zastávce, povídali si a pak si pouštěli pokračování Boku no Hero Academia, můj brácha vyčkával. Byla pořádná zima. Nejzvláštnější na dnešku bylo, že začalo sněžit. Dlouho jsem nezažila, že by v půlce března padal sníh. A už vůbec ne na polabské rovině. Já si to vlastně za celý život nepamatuju ani jednou.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3