LOVID – 30. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Chytl mě za hlavu, jako by mi těmi rukavicemi chtěl zahřát uši, už tak zakryté pod čepicí. Nos jsem měla červený, ale nebyl vidět, protože ho skrývala rouška. Přitiskl se čelem k mému čelu, vydechl, pak přitiskl svou pravou tvář na mou a objal mě, až jsem byla jako v kleštích. Ještěže tady nebylo kam padat, protože stát se tohle na houpačce, sto procentně už ležíme dole v bahně. Ale dnes bylo asi spíš zmrzlý. Držela jsem jen jeho objetím a nějakým kouzlem.

„Je mi strašná zima,“ špitla jsem.

Usmál se. To člověk dnes už pozná. Pohne se trochu rouška, změní se přimhouření očí a úhel obočí. Za chvíli budeme umět z těch zahalených tváří číst všechny emoce.

„Mně ne,“ dodal hrdě.

„Ale ty jsi otužilec.“

„Klidně bych se šel teď vykoupat do písáku!“

Z nebe se začaly snášet drobné zmrzlé kapky. K sněhovým vločkám to mělo daleko.

„Dnes ne, neblázni. Je fakt strašná zima.“

„Byl jsem ve vodě, když venku bylo mínus pět stupňů. Na hladině se už dělala taková ledová krusta.“

„To je možný, ale já přísahám, že umrznu už jen z pohledu na tebe v plavkách.“

„A dnes ani žádné plavky s sebou nemám…“ Mrkl okem.

„Nepůjdem spíš do tepla? Nedáme film a pokec na dálku?“

„Já bych se tě chtěl unýst k nám domů. To se nedá vydržet tohleto!“

Pohladila jsem jeho tlustou po domácku pletenou čepici. Nejspíš od paní Suchánkové. „Ty chudášku, život je nespravedlivej.“

„To mi povídej! Kdy to s tím covidem skončí! Chtěl bych, abys šla k nám domů,“ řekl skoro trucovitě.

„Ale ty víš, že to nejde. Že jen jak tady sedíme blízko sebe. Sic s respirátory, ale stejně… To už je asi maximum, co jsou naši a u vás ochotni akceptovat.“

„Já se z toho zcvoknu! Až to jednou skončí a ty půjdeš k nám, tak už tě nepustím.“

Když jsem byla na odchodu, ještě mě ze zadu objal, že jsem nemohla udělat ani krok. Položil hlavu na mé rameno a jen šeptal: „Nechci tě pustit. Nechci. Chci být s tebou.“

Doma jsme si sic nasdíleli film, ale nakonec jsme ho celý prokecali. Hlavně Filip pořád mluvil, jako by ho aspoň rok nikdo nepustil ke slovu. Vyprávěl o době, kdy ještě chodil do školy, jak to takhle zní směšně, jako by to bylo kdysi dávno… v pravěku.

„Je to sranda začínat větu: když jsem tenkrát chodil do školy, když vlastně máme ještě před maturitou,“ smála jsem se.

„To mi skoro připomnělo tátu, jak občas řekne: když tenkrát ještě nebyly mobily… nebyl internet… nebylo tamto a tamhleto, jsem vždycky kroutil hlavou, z jaké je doby.“

„Protože mobily a internet tu byly přece odjaktěživa.“ Smích.

„A teď když řekneme, to jsme ještě chodili do školy… vždyť nechodit do školy tu bylo taky odjaktěživa, ne?“ Další smích.

„Až zruší všechna nařízení, tak já ti nevím, jestli do tý školy vůbec ještě trefím.“

„A kde je jídelna! A jak si vyzvednout oběd.“

„Hele, a tohle jsi viděl?“ poslala jsem obrázek učitele v pyžamu, jak stojí před plnou aulou studentů s tabulí popsanou vzorci s textem: „Ten pocit, když zapomeneš, že online výuka už skončila a ty pořád učíš v pyžamu.“

„Ten znám, je dobrej. Ono je otázka, jestli takhle nepřijdou i kluci od nás. Hlavně dost kluků se teď už ani neholí.“

„Abys je pak poznal.“

„Jestli nějaké pak vůbec bude. Někdo má při hodinách kameru, někdo ne. A ti, co ji mají, to je vidět, že třeba leží v posteli, nebo Roman má už fakt dlouhý fousy. Celé kamera nezabere.“

Smála jsem se, až jsem si musela držet pusu, aby neohluchl.

„Přezdíváme mu Krakonoš.“

„A ty se holíš?“

„Tak já musím. Mám přece holku!“ Smích. „A ty se holíš?“

Neholím. Nohy mám taky jako Krakonoš, ale mám mu to říct? „Řekněme, že mám zimní výbavu.“

„No, Lucko! To mi ani neříkej!“ vyprskl. „Vyfoť mi svou nohu.“

„Ne!“

„Vyfoť!“

„A proč?“

„Chci si porovnat, kdo z nás dvou má delší chlupy na noze.“

„Ale to já…,“ kdo by to vydržel s vážnou tváří! „… mám jen takové drobné…“

Poslal fotku z netu nějaké hodně zachlupacené ženy, měla i pod nosem hustý knír. „Asi takhle drobné?“

„Ne, takhle ne. Tohle je nějaká opičí žena.“

„Tak pošli fotku.“

„Nepošlu. A pak dneska přece začíná zase lézt do módy, že se ženy neholí. Ani v podpaží. Dokonce si některé ty chlupy barví na růžovo nebo zeleno a tak.“

„Fuj. Nemusíš být zrovna cool.“

Byl to báječný večer. Mezitím mi prosvištěly nějaké zprávy od Simči a ze skupinovky a pak jedna, která začínala srdíčkem: „🧡 Budu v Pardubicích v pondělí hned ráno. Můžem se třeba sejít v deset v centru?“ Marek.

Pokračovat do další kapitoly zde.

Vrátit se k předchozí kapitole zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2