LOVID – 29. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Vyšla jsem na zahradu, dívala se na jejich dům. Chtěla jsem mu napsat, že se sejdeme třeba za půl hoďky, protože jsem cítila nutkání povinnosti. Ve skutečnosti jsem chtěla zastavit čas. Dívat se do mlžného oparu, který by se náhle zjevil, a přemýšlet… dlouho, dlouho… ale bylo by to jen mé dlouho, protože čas by nepokračoval, a tím pádem bych nemohla svou lhostejností nikomu ubližovat.

„Tak jaká byla?“ uslyšela jsem najednou nějaký hlas. Ani jsem si nevšimla, že na dva metry od plotu stála paní Suchánková. Muselo to chvíli trvat, než sem dorazila. Jestli šla z domu, nebo od potoka, nebo z té odstavené maringotky, kterou používají na kdo ví co. Stojí kolmo od našeho plotu, zhruba ve stejné řadě jako naše dřevěné boudy s nářadím. Je to maringotka plná pokladů. Teda taková byla, když jsem byla malá. Ano! Na to se pamatuju! Teď se mi to vybavilo… Proč přicházejí záblesky z minulosti tak nečekaně a v takových podivných souvislostech?

Bylo mi možná sedm? Osm? Byla čerstvě usazená na jejich pozemku, podepřená sloupci cihel. Natřená na bílo s modrým nápisem ve tvaru kotvy „Suchý přístav“. To proto, že to bylo u Suchánků. To proto, že jeden potok přístav nepotřeboval. To proto, že to bylo docela daleko od břehu. To proto, že prý dědu Suchánka nic lepšího nenapadlo. Bílá barva je už dávno oprýskaná, zčásti sloupnutá, jako by se maringotka svlékala z kůže.

A tehdy do ní pan Suchánek naskládal nepoužívané hračky po svých dětech a nějaké své krámy, u kterých nechtěl, aby mu je manželka vyhodila. Byla to maringotka plná pokladů, věcí, které jsem dříve neviděla a které upoutaly mou pozornost právě proto, že tu na mě čekaly. Velká dřevěná loutka hnědého opičáka v červené uniformě s čepičkou, jako by to byl lokaj z nějakého hotelu. Vedle dřevěné loutky usměvavého dětského klauna. Bylo jasné, že je to dítě, ne cirkusový klaun. Chlapec. Pan Suchánek je vyřezal sám. Chlapce podle svého staršího syna Jaroslava a opičáka na přání jeho mladšího Ondry. Pak spousta obrazů na plátně, protože pan Suchánek dříve hodně maloval, ale mnoho obrazů neprodal. Byla to prý jen vášeň. A pak různé plyšové staré hračky, jiné než ty dnešní. Hrubší a tvrdé. A dřevěný houpací kůň.

„Povídám, pochutnali jste si na té slepici, Lucinko?“ znovu se zeptala paní Suchánková.

Přikývla jsem. Mamka ji nakonec ani neškubala, ani nekuchala. Všechno si to vzala na starosti babička spolu s tátou. Seděla na staré židli na zápraží. S každým jejím pohybem otravně vrzala. A jak škubala peří, dávala jej do kýblu, ale protože foukalo, některá pírka se vznášela a mezi nimi pobíhal Jakub a křičel: „Sněží, sněží peří!“ Pak si nějaké vzal, že si udělá indiánskou čelenku. Táta jako chlap jednadvacátého století průběžně fotil, a když chtěl kuchat, stejně mu babička pořád radila, kde má začít, jak to má celé podebrat a hlavně bacha na žluč, aby mu nepraskla. Oba to evidentně prožívali. Mamka dala jen jasné instrukce: „Přineste ji do kuchyně, až bude vypadat jako ze supermarketu.“

„A na paprice?“

„Ano.“

„Tak to jsem ráda, že jste si pochutnali.“ Vypadalo to, že je po rozhovoru, protože jsem nevěděla, co bych probírala, když v tom paní Suchánková znovu věděla, jak pokračovat: „A tvoje babička se nechá očkovat?“

Pokrčila jsem rameny. „Ještě jsme o tom spolu nemluvili.“

„A kterýpak je ročník? Víš, jak se teď mohou očkovat lidi nad sedmdesát, tak přemýšlíme s dědou, že bychom se objednali. Ale ten jejich rezervační systém, to je pro nás strašně komplikovaný. Víš, řekla jsem Filipovi, ať to zařídí, já bych si s tím opravdu nevěděla rady.“

„Tak babičce bude sedmdesát. Letos, ale až v září.“

„To má tedy ještě čas. Stejně je to na dlouho. Volal Kudláček, tomu je pětaosmdesát, že ještě pořád čeká na vakcínu. A to už je zaregistrovaný několik týdnů. Takhle nevím, jak to chtějí celý stihnout.“

Kývala jsem hlavou, jako že chápu a pak se mi rozsvítil mobil, přišla zpráva. Podívala jsem se na displej a paní Suchánková hned na to reagovala: „Tak já tě nebudu zdržovat, Lucinko. Ráda jsem si s tebou popovídala.“

„A co Nicky?“ vzpomněla jsem si najednou.

„Co prosím?“

„Nevíte, jestli tam pořád je?“

„A kde by jinde byla?“ podivila se paní Suchánková.

Pokrčila jsem rameny. „Že jsem ji neviděla nějaký den…“ vymyslela jsem si zájem.

„Ale je tam, pouští si nahlas hudbu dlouho do noci. My s dědou máme zrovna okna směrem k jejich domu. Kvůli tomu hluku nemůžu pak spát, ale co s tím mám jako dělat? K ní nepůjdu, to se bojím, to víš, ten covid, a telefon na ni nemám… Asi řeknu Filipovi, ti mladí se znají líp, že…“

Znovu zasvítil displej. Klikla jsem na zprávu. „Tak já už jdu, měj se, Lucinko.“

Marek. „Jedu do Pardubic. Už jste doma? Nechtěla by ses na chvíli projít?“

„Jak to?“ napsala jsem stručně. Vždyť jsou přece uzavřené okresy!

„Musím na kontrolu k doktorovi,“ odpověděl.

„Ale já nejsem v Pardubicích.“

„Pořád na konci světa?“

„Pořád.“

„A to je v okresu?“

„Je.“

„Mám možnost tě vidět?“

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2