LOVID – 31. kapitola  z e-knihy pro YA zdarma

„Jaký?“ Taky znám holky, co jedí všechno, ale pak to všechno taky vyklopí, to je ten fígl.

„Třeba otužování, to pomáhá hubnutí. Bylo už vědecky dokázáno, že kdo se otužuje, doma míň topí a chodí v zimě ven, tak je štíhlejší. A musíš mít taky zdravou střevní mikroflóru. Jen tyhle dvě věci a budeš v pohodě.“

Zírala jsem na mobil. Zimu moc nemusím. A pak to s těmi střevy, to je co jako?

„Vem si to, jak často chodíme v téhle zimě ven. Jak jsme spolu na lavičce. Tvoje tělo bojuje s termoregulací a to pomáhá při hubnutí.“

Takže nejsem tlustá?

„A k tý zdravý střevní mikroflóře, jez jogurty, zeleninu, necpi se moc masem, spíš trochu ryb, dej si česnek a kysané zelí, vyhýbej se těm hotovkám a potravinám s éčky…“

„Když tě tak poslouchám, tak to budu pořádně smrdět.“

Ryby, česnek, zelí a k tomu jogurt? To bych teda nepřála nikomu být se mnou v jedné místnosti.

Zasmál se. „To si nedávej dohromady. A půjdeš ven?“

„Jestli sis předtím nedal česnek, tak jo. Spálím něco v tý příšerný zimě. Za chvíli budou Velikonoce a pořád taková kosa.“

„Budeš malovat vajíčka?“

Cože? Jako vážně?

„A pro koho?“ zeptala jsem se. „Vždyť se stejně nesmíme navštěvovat.“

Oblékla jsem se, ale vynechala šálu a rukavice, abych jako bojovala a spalovala. Ze všech těch informací jsem byla celá popletená. Ale jestli fakt zima pomáhá při hubnutí, tak ať si je teda kosa až do těch Velikonoc a pak ještě taky, protože se necítím na to, abych mohla venku chodit v přiléhavém tričku.

Ale když si naši v pondělí večer vyslechli zprávy, byli z toho ještě víc frustrovaní než předtím. „Česko uctilo památku téměř 25 000 obětí covidu, první mu podlehla přesně před rokem… Vláda požádá sněmovnu o opětovné prodloužení nouzového stavu o 30 dnů. Schválila to na odpoledním jednání. Ten současný platí do neděle… podle ministrů je nutné v současných restrikcích pokračovat…“

„Tohle nikdy neskončí,“ prohodila mamka, zavolala si pak s tetou Gábinou, jak se cítí a jak se má rodina a co Jirka. Prý se cítí stále taková oslabená, pořád unavená, nejradši by prospala půlku dne, Jirka už je relativně v pohodě, spíš je lepší než býval, protože doma zastane víc prací, dokonce se dal na vaření.

„My se odsud asi nikdy nedostaneme,“ řekla babička. A vyznělo to tak, jako by tu byla v nějakém vězení. Jenže ono jde spíš o to, že navzdory tomu, že na chalupě má víc prostoru než v bytě, uvnitř sebe ví, že kam a kdy by se hodlala vydat, neovlivňuje ona, ale politici.

„Musíme to vydržet,“ přidal se táta.

„Poslední rok nic jiného neslyším,“ reagovala babička.

„Napadlo mě, když teda víme, že tu ještě pobudeme nejméně do Velikonoc, jestli bychom se nestavili doma pro brusle,“ dodala jsem z jiného soudku.

„Myslíš inliny? Není na ně zima?“ podivila se mamka.

„Ani ne. A taky jsou vyteplený. A já jsem přece taky teple oblečená. A budu aspoň trochu sportovat.“ Jezdit na inlinech mě baví, vždycky mě to bavilo. A když se při zimě teda podle Filipa líp hubne, proč toho nevyužít.

„A kde bys jako chtěla jezdit? Tady není žádná cyklistická stezka.“ oponoval táta.

„Není, ale po silnici nic nejezdí. A budu stejně při kraji.“

A tak jsme v úterý po škole já a mamka vyrazily pro brusle a nakonec jsme se vrátily s plným kufrem věcí, na které jsme si vzpomněly, že náhodou vlastně taky nutně potřebujeme, nebo si je někdo předem těsně před odjezdem objednal. Mamce další knížky na čtení, když si prý večer najde chvilku. Skicák s uhly, temperkami a tužkami, protože babička řekla: „Nemáte tam doma něco na malování? Když takhle po ránu vždycky sedím s tím hrnkem čaje na lavičce, říkám si, jak by to bylo hezké, kdybych mohla nakreslit tu malebnou krajinu…“ A pak ukazovala, které záběry by chtěla zvěčnit a mamka jí oponovala tím, že než to venku nakreslí, tak jí zimou upadnou prsty. Tak se obě dohadovaly, jak na tržnici, aby nakonec babička zvítězila s tím, že se tedy ráno pravidelně s horkým čajem jen pokochá, a pak bude malovat buď po paměti, nebo z okna kuchyně nebo si udělá základní náčrty na lavičce a dokončí to v teple u krbu, jehož plameny by mohla také zvěčnit. Byla jsem překvapená, že by babička byla taková umělkyně, ale to jsem netušila, že to bylo víc v její fantazii, protože později výsledek tomu vůbec neodpovídal. Spíš mě nutil k smíchu. Ale udržela jsem se, protože mě mamka varovala důrazným pohledem, který mě téměř na dálku zfackoval, že babička si takhle užívá svého volného času a houby mi je po tom, že jsou to čmáranice, hlavně, že je šťastná. Nehledě na to, když se to tak vezme, podle mého názoru nejeden slavný umělec vytváří podstatně horší věci, a přesto jsou někteří lidé ochotni za to zaplatit miliony.

Vzali jsme z domova taky dalekohled, o který si původně řekl táta, a nakonec o něj měla zájem celá rodina. Já jsem s ním sic chtěla nenápadně nahlížet Suchánkovým do oken, ale udělala jsem to jen na pár vteřin, protože jednak jsem přes záclony nic neviděla a taky mi došlo, že jsem trapná, ale brácha s tátou objevili daleko zajímavější způsob sledování. Dalekohled dokázal zaostřit i jednotlivé jehličí na vrcholku borovice, kde jsem stěží ze své pozice vůbec dohlédla. Bylo to doslova magické, když se najednou něco tak vzdáleného a často nepředstavitelného přiblížilo natolik, jako bych se toho všeho mohla dotknout. Dříve téměř neviditelní ptáci na větvích byli najednou jak na dosah. A těšila jsem se pak ještě i na nedělní úplněk, protože i když byl v úterý měsíc ještě ne zcela zakulacený, i tak přes ty čočky dalekohledu bylo téměř dechberoucí vidět tolik detailů včetně kráterů! A vůbec by mě dříve nenapadlo, že tohle zvládne obyčejný dalekohled.

Taky mamka všem zabalila nějaké další oblečení, o kterém usoudila, že ho určitě využijeme, a z nějakého důvodu i dva plyšáky ze skříně, medvěda a dinosaura, kterých si už pár let nikdo nevšímal, a já se divila, proč to s sebou tahá. „Právě proto. Necháme je už na chalupě, když jsou tady k ničemu,“ řekla, ale jakmile je po příjezdu uviděl brácha, najednou, že je strašně moc chce, a dal si je do postele. „To tak bývá,“ řekla mi pak mamka, „když něco sejde z očí, tak to nepotřebuješ, nemáš o to zájem, ale jakmile to uvidíš, vybaví se ti všechny vzpomínky a aspoň na chvíli s tím chceš být, dokud ti nedojde, proč jsi to vlastně odložila. Většinou to po čase zase zůstane někde zase zapadlé do doby, než uběhne nějaký čas na další vzpomínání.“

Sic mamka mluvila jen o těch plyšácích, měla jsem pocit, že by se to dalo vztáhnout i na lidi. Na vztahy. Na Marka.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3