LOVID – 35. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Jasně, vždycky by mohlo být líp. Mohl by ministr zdravotnictví předstoupit před tiskovou konferenci a říci: „Vím, že je tu hodně nakažených, že i když jsme zaznamenali díky uzavírkám pokles, pořád jsou to oproti předchozím měsícům rekordy, vím, že nemocnice jsou přeplněné a musíme si vypomáhat studenty z vysokých a středních škol, ale upřímně vás žádám, navzdory všemu, vy, co se milujete, nemůžete bez sebe žít a stýská se vám každou minutu, když spolu nejste, vy, co stejně jste odříznuti od zbytku světa a nemáte to od koho chytit, přesně a právě vy se prosím stále objímejte, líbejte a rozhodně v tom nepřestávejte. Takto vám to nařizuji já ze své nejdůležitější pozice k tomu určiné, přímo z ministerstva zdravotnictví, aby to všichni kolem pochopili, že bez lásky se žít nedá a na nedostatek lásky se vždy umírá. Tak ať nám tu nešťastní zamilovaní neplní tabulky stejně jako covid pozitivní pacienti.“
Pak bych se dobelhala k jeho plotu a on k našemu a vůbec bychom nečekali na to, jak se k sobě dostaneme ještě blíž. Vždyť je to jen kus tenkého železa se spousty ok, jako by mezi námi nic nebylo, sundali bychom si roušku a konečně se pořádně políbili.
Ve čtvrtek začínají prázdniny, od pátku mají rodiče volno, pak přijde pondělí a jsou Velikonoce. Táta se domluvil s Jakubem, že půjdou na vrbové proutí a naučí ho plést vlastní pomlázku. Já jsem je dopředu varovala, ať je ani nenapadne se s ní ke mně přiblížit. Babička se těší a slibuje, že upeče beránka. Sacharidy. Samozřejmě. Na to mi mamka řekla, že i pro mě jsou Velikonoce užitečným svátkem, protože vajíčka jsou dobrým zdrojem bílkovin.
„A tak je nebudu malovat, aby si je vykoledoval někdo jiný, a já je pak neměla…“ zasyčela jsem. A pak mi později přišla zpráva od Filipa: „Upletl jsem si malou pomlázku s dlouhými mašlemi… to abys mi neuschla.“
Bože! Copak se tomu nevyhnu? Tak teda jo. Od Filipa jo. A možná od Jakuba. Ale víc nic. Šmitec. Žádný takový.
„Kdybys jen věděla, jak moc tě mám rád. Pořád si říkám, jaký to byl super nápad, že jste přijeli na chalupu,“ říkal mi do telefonu.
Někdy si voláme, chvíli mluvíme a pak si nemusíme ani nic říkat. Jako když jsou lidé spolu v místnosti. Třeba já a mamka s taťkou, taky se třeba taťka dívá do mobilu a mamka do knížky a nemusí padnout jediné slovo, a přesto je to fajn pocit, než být v té místnosti sám. Tak si někdy s Filipem prostě řekneme jen pár vět a pak je ve sluchátkách dlouhé ticho, ale jsme spolu. On třeba chodí po dvorku, štípe dříví, slyším údery a to, jak mluví na psa Haryka a pak promluví na mě: „Mám hotovo, dáme nějaký film?“
„Rozhodně. Na zastávce nebo budeme sdílet přes počítač?“
„Tak přijď… Na naše místo. Hodím sprchu a hned jsem tam u tebe.“
Není nad to sedět i ve staré oplechované zastávce, kam nikdo nechodí, kde autobusy jezdí jen dvakrát za den a stejně člověk musí stát na kraji vozovky, aby řidič vůbec přibrzdil, jinak jede dál. Sedíme na lavičce, díváme se spolu na film, kolem projede kolo, cinkne, Nicky zvedne ruku na pozdrav a jede dál.
„Kačena se po Velikonocích vrátí zase k mamce,“ prohodil Filip.
„A proč?“
„Prý už mě nemusí hlídat,“ zasmál se.
„Vždyť z vás dvou je ona přece mladší sourozenec?“
„Je, ale je jí to fuk. Doma vždycky šéfovala ona.“
Dal mi rouškovou a dodal: „A doufám, že vy odsud už nikdy neodjedete.“
„Taky bych tu chtěla zůstat napořád.“
A i kdybychom se nakonec vrátili do města, k sobě to nebudeme mít tak daleko. Někteří lidi to mají těžší. Třeba Simča se Strakou. My jsme nakonec od sebe tak na dvacet kilometrů. A když člověk chce, čas si najde, stejně jako výmluvu. A když nebudeme moct být spolu, tak od čeho máme mobily a internet. Prostě tohle mi nic nepokazí. Žádná vzdálenost, žádný virus ani krize, nic. Filipa, toho nepustím! Protože ho fakt miluju. Jasně, řekla jsem to. Je to tak. Filip je ten pravý!
Konec
Vrátit se na předchozí kapitolu zde.
Přejít na hlavní stránku zde.
Martina Boučková
Jeden komentář
Pingback: