LOVID – 19. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma

Vyvolala ve mně pocit viny a nezodpovědnosti. Má pravdu. Jsem naštvaná na Nicky a kvůli tomu by to měla odskákat celá rodina? Navíc to tady všem svědčí a mně se tu taky líbilo, hlavně kvůli Filipovi, a neměla bych se hned vzdávat. Taková přece nejsem! Takže spíš se konečně vzpamatuju a vydám se do útoku. Jsem přece v právu a ona si vymýšlí, takže se to nakonec musí prolomit. A musí vyjít pravda na povrch!

„Dobře, mami, máš pravdu. Zůstaneme tady.“

„A nechceš mi opravdu říct, co tě trápí?“

„To je… to byla… taková blbost. To přejde.“

„Opravdu nic s Filipem?“

„Ne, ten je naprosto v pohodě. To jen… ale nechci o tom mluvit. Snad někdy jindy,“ uzavřela jsem to.

Přes den jsem se spojila s bandou ze skupiny na Fortnite, abych se pořádně vyřádila, sledovala lehce pomstychtivá a zesměšňující videa a jiné pranky na TikTok a večer usínala s představou, že zítra dám Nicky co proto.

Plánovala jsem si to perfektně. Vyběhnu na známou trasu jako náhodná běžkyně, i když obě víme, jak to je. Nebude mít šanci se mi vyhnout, protože já se za jakoukoliv cenu dostanu do její blízkosti a pak ji řeknu: „Co si o sobě myslíš, ty fifleno? Proč dáváš moje fotky na internet? Přestaň si vymýšlet a všechno to smaž! Filip o tebe nestojí. To už ti mohlo dávno dojít!“

A možná mnohem víc. Uvidíme, jak se to vyvine, ale já se jí vůbec nebojím. Kdyby na to mělo dojít, tak možná ji nějakou facku dám. Když tak strašně dbá o zevnějšek, tak to by jí mohlo hodně vadit. Nebo bych si mohla s sebou vzít nůžky a říct, jestli s tím nepřestane, tak ji ustřihnu ten její dokonalý cop. Bože, já blázním!

Ráno jsem vyběhla a čekala. Srdce mi bušilo jak před písemkou z ekonomie. Měla jsem ještě dostatek času, ale stále jsem se musela dívat na mobil, jestli jsem ji už neprošvihla. Co když se rozhodla, že poběží jiným směrem? Zrovna dneska by měnila své zvyky? Nebo mě spatřila už z dálky, a tak někde odbočila? A já si ji nevšimla, protože jsem zrovna koukala na displej? Bylo to peklo. Ale pak jsem ji spatřila. Běžela, sluchátka na uších, cop se mihotal ze strany na stranu. Nastavila jsem na mobilu nahrávání. Musím mít její doznání a pustit to Simče, aby na mě mohla být pyšná. Já se přece nenechám šikanovat od nějaké primadony.

Zastavila se několik desítek metrů přede mnou. Vytáhla z kapsy mikiny brýle. Nasadila si je. Chvíli stála. Takže paní dokonalá je taky krátkozraká jako já! Ha! Špatně vidí, musí si mě prohlédnout. Nevěří vlastním očím, že bych měla odvahu sem přijít.

Muselo jí dojít, že jsem viděla její Instagram. Takže to bude přímá konfrontace. Nebude potřeba nic vysvětlovat. Rozběhla se. Byla blíž a ani se mi nijak nevyhýbala.

„Nicky, stůj!“ vykřikla jsem.

Letmo otočila hlavu, podívala se na mě pyšně. „Něco snad chceš?“

„Tak to očividně! Smaž moje fotky z tvého instáče.“

„A to jako proč, tlustoprdko?“ zašklebila se. Vzpěnila se ve mně krev, div že jsem ji jednu neflákla přes obličej.

„Já nejsem žádná …“

„Nejsi? A máte doma zrcadla?“

„Nech toho! Tohle není fér. Filip nechce být s tebou, tak proč to děláš?“ zvedala jsem na ni hlas.

„A co s tím jako hodláš udělat? Je ti jasný, tlustoprdko, že já ty fotky nejen že nesmažu, ale já v brzké době dokonce budu s Filipem chodit! Užijeme si několik báječných corona dní a nocí, jo, ty ošklivá panno, to si ani neumíš představit. Nebude mě chtít opustit! Je do mě blázen, jen to ještě neví. A pak, až bude čas, znáš to, co bych s takovým looserem dělala. Do Prahy něco takovýho tahat nebudu.“

Šklebila se jako největší mrcha pod sluncem, která má všechno na háku. A s každou větou se víc kroutila a gestikulovala, jak mě zahrabává hlouběji a hlouběji do země.

„A ty s tím neuděláš vůbec nic, zrůdičko. Můžeš se jít domů akorát zas tak cpát koblihama nebo co tam do sebe ládujete, že jsi jak bečka.“ Začala mi napnutým ukazovákem ťukat do hrudníku, aby mi dala najevo svou nadřazenost. „Vy, vy všichni jste ti největší looseři, jaké jsem kdy viděla. Ty, tvůj debilní bratříček, tvá matka Karen, tvůj pošahaný tatík a tvá ba…“

Ale než to dořekla, už ji měla. Vylítla mi ruka a skončila v jejím obličeji. Nicky se zakymácela, lehce zavrávorala, dva tři kroky dozadu, ale držela stabilitu. O co děsivější bylo, že stáhla roušku, štiplavě se na mě usmála a jazykem si otírala svůj natýkající ret.

„Moje máma není žádná Karen!“ vyjekla jsem a rozmáchávala se druhou. Zastavila ji ve vzduchu a odstrčila mě.

„Já jsem to ale ještě všechno nedopověděla, tlustoprdko,“ řekla sarkasticky.

„Nikdo na tebe není zvědavej!“ vylítla jsem, že ji celou povalím, ale uhnula bokem a já se svalila do listí obličejem napřed.

„Hele ty nádhero ze second handu. Nebudu se tady s tebou vůbec zabývat. Jdi se domů naládovat tím sajrajtem, protože já na tebe nemám čas. Čau.“ A odběhla pryč.

Když jsem vstala, oklepala ze sebe listí, zjistila, že pode mnou byla mrtvá myš, udělalo se mi nevolno. Jestli jsem ji zalehla já a ona kvůli mě přišla o život! Jestli tam leží už delší dobu, ještě horší a já jsem … musím dát tu bundu vyprat. Musím se celá vykoupat. Strašný.

Rozcuchaná. Ve vlasech drobné větvičky a listí. Sáhla jsem do kapsy pro mobil. Super. Nahrávání běželo. Stopla jsem to. Však počkej!

„Ty teda vypadáš,“ uslyšela jsem mezi dveřmi od babičky.

„Zase nějaké rande na houpačce?“ prohodila mamka.

„To nebylo rande,“ odpovídal za mě Jakub, „protože Filip normálně v tuhle hodinu spí.“

„Díky, Colombo,“ mrkla jsem na něj. „Spadla jsem v lese. Zakopla jsem o kořen,“ lhala jsem. „A pode mnou byla mrtvá myš.“

Máma vyjekla. „Všechno hned do pračky.“

„Už na tom pracuju.“

První hodina angličtina, pak matematika, čeština…

„Co jsi vyváděla?“ zpráva od Simči.

Že bych měla v pokoji kamery a Simča o mě vše věděla? Audio jsem jí ještě nepouštěla…

„Co myslíš?“

„No, mrkni na Nicky instáč. Tohle jako bylo v plánu?“

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3