LOVID – 34. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„A proč jezdíš v tak mizerným počasí na inlinech?“ divila se Simča. „Vždyť pořád prší.“

„U nás na chalupě nepršelo. A silnice byla suchá.“

„Jak se někdo může takhle zmrzačit na suchý silnici,“ pochyboval Kobliha.

„Hele, Korec se taky zmrzačil na suchý silnici. Prostě stačí trocha nepozornosti,“ podpořil mě Straka.

„Ještěže jsem dostatečně línej, že mně se to stát nemůže,“ hned na to Kobliha.

„Bolí to?“ zeptala se Simča.

„Ne, už v pohodě.“

„A fak jsi spadla sama? Nepomohl ti někdo?“ ptala se dál Simča.

„Kdo by jí pomáhal?“ přidal Straka. „Jo, ty myslíš…“ Evidentně svýho miláčka informovala.

„Řekněme, že pomohl, ale je to jen mezi námi. Naši se to nesmí dozvědět.“

„To je ale pipka!“ zlobila se Simča. „Byla to ona, že jo?“

„Byla.“

„Kdo?“ vyzvídal Kobliha.

„Ale jedna kravka od nich z chalupy,“ přitvrdila Simča.

„Řekněme, že jsme si nepadly do oka a tohle byla poslední tečka,“ odpověděla jsem.

„Aby ses nedivila. Jestli to není jen začátek,“ varovala mě Simča.

„Ne, tímhle to určitě končí. Ona se pak pro mě vrátila a odvedla mě dom.“

„Hryzalo ji svědomí,“ usoudil správně Kobliha.

„Teda, když už se dneska řežou i holky…“ přidal Straka.

„Kam ten svět spěje, co?“ typický Kobliha.

„To víš, rovnoprávnost 😃 😃“ Aby to Straka nevylepšil.

Nakonec jsme jeli na chalupu už v neděli před obědem, protože jednak mamka zjistila, že doma toho zase tak moc k jídlu není a nakupovat se jí nechtělo, a babička ji zlákala na bramborovou kaši a řízky. Když jsme dorazili, jako by přijela královna. Babička a mamka se předháněly v opečovávání a já si musela dávat pozor, abych se necpala jak zjednaná a později toho nelitovala. Každou chvíli některá z nich přiběhla, jestli něco nepotřebuju, až to brácha nemohl vydržet a řekl: „Ale Lucka není žádný chromajzl. Zase to tak nepřehánějte.“

Tak jsem mu dala za pravdu, ono už mi to po pár hodinách taky lezlo krkem pořád slyšet: „Lucinko, nepotřebuješ něco?“ A „Lucinko, je vše v pořádku? Nemáš hlad, Lucinko? Nechceš přinést něco k pití? Není ti zima? Není ti teplo? Chceš natřepat polštář?“

A odpoledne napsal Filip: „Můžeš ven?“

Nebyl důvod ho nevidět.

Oznámila jsem, že jdu na zastávku. Když jsem se tam kulhala, babička s mamkou koukaly u branky, jako bych byla válečný invalida, který se nevzdává a opouští svůj domov navzdory jejich varování a poučování, že bych měla raději odpočívat.

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4