LOVID – 34. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Poslali jsme mu selfie s podobně ztřeštěnými obličeji.

„Zeptej se Filipa, kdy budou koťata.“

Filip mi vzal mobil a napsal: „Teda tvoje sestra se skoro na smrt zranila a tebe zajímají koťata? F.“

„Vidím, že je v pohodě. Jakýpak na smrt?“ odpověděl a pak dodal. „Kdy si budu moct vzít kotě?“

„Nejdřív na konci dubna. F.“

Když Filip odjížděl, už se stmívalo.

Ve zprávách zas upozorňovali na to, aby si lidé nedělali velké plány na Velikonoce, které budou příští týden. Hlavně je nutné zamezit dalšímu šíření koronaviru.

Ony Velikonoce určitě letos budou jiné než obvykle. Já je teda od základky stejně už moc neslavím. Možná naposledy někdy v šestý třídě. Ale vždycky jsme byli doma a i když jsem skoro celé dopoledne spíš prospala, než bych se domlouvala s koledníky. Za okny byly vidět vracející se skupinky s pomlázkami, slyšet takový ten veselý hukot, jak si mezi sebou povídali, nebo taky pištící děti s rodiči. Brácha na to taky moc není. Dalo by se říci, že jen vykoleduje babičku, protože na tom trvá, prý by jinak uschla, a pak táta vzpomíná na své mládí a z toho akorát tak mohu usuzovat, že to byl pěkný rebel. A to jsem prý celá po tátovi. Tak to teda ani náhodou.

„Nicky se ptá, jestli bych jí dala na tebe číslo.“ Kačena. „Tak jsem jí odepsala, ať si trhne.“

Přemýšlela jsem, jestli vůbec chci. Jasně, nechci. „Dobře jsi udělala.“

„Prý jak ti je? Ona se ještě ptá? Já bych na ni dala trestní oznámení.“ Kačena.

„Pokud s ní budeš mluvit, tak jí řekni, že mám ruku v sádře a zafixovaný koleno a nějaké odřeniny.“

„Já se s ní o tobě bavit nebudu. Musela bych ji dát přes držku.“ Vždycky byla tak ostrá? I jako malá? Nepamatuju se. Vlastně jsem ji jako dítě skoro vůbec neznala. Bruneta s copánky v teplákách. A teď dlouhovlasá vystylovaná blondýna s dokonalou postavou a super outfitem…

„Dobře.“

„A bolí tě to?“

„Ne, v pohodě. Už je to dobrý.“

„Tak aspoň že to. Kdy přijedeš?“

„Nevím, podle mámy. Možná v pondělí odpoledne, nebo v úterý.“

„OK. Pak se ozvi. A btw. co brusle, jak ty dopadly?“

„Ani nevím. Myslím, že v pohodě. Nechala jsem je tam od bláta.“

„Mohla by ti aspoň koupit nový.“

„Já od ní nic nechci.“

„Jasně, chápu. To respektuju.“

Samozřejmě jsem nevynechala ani lidi ve skupinovce. Posílala jsem jim selfie, kde mám ruku za hlavou, aby v záběru byla vidět sádra. Taky jak zvedám dva prsty na pozdrav a opět sádra v záběru, což pochopitelně hned vyvolalo odezvu, a to taky bylo v plánu.

„Proboha, cos dělala?“ vyzvídala Simča.

„Hele, že jsi trénovala parkour?“ vylepšil to Kobliha.

„Spadla jsem z bruslích,“ odpověděla jsem.

„Korec od nás ze základky v devítce spadl jednou na inlinech a přelámal si obě ruce tak, že musel na operaci a má v nich nějaký železa,“ přispěl Straka.

„Tak to je mazec,“ doplnil Kobliha.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4