LOVID – 34. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
„Filipe, jestli mě máš rád…“
„To je vydírání… Víš, že tě miluju.“
„Já tebe taky, prosím, Filipe, nech to být. Našim jsem to neřekla.“
„Tys jim neřekla, že to nebyla tvoje chyba?“
„Prosím, nech to být. Já se nechci hádat. Nicky prostě skončila.“
„Potřebuje cvokaře,“ dodal a já jsem věděla svoje. A pak: „Chtěl bych tak být s tebou.“
„Já taky.“
„Máš tam v té tvé postýlce ještě místo pro mě? Že bych se přitulil, pomohl s léčbou.“
„Jak jsem pochroumaná, tak jsem tu celá rozvalená. Takže bohužel, nemůžu místo nabídnout 😃.“
„Výmluvy 😃 😃 A máš na sobě zase to roztomilý pyžamko?“
„To zůstalo na chalupě. Tady jsem usnula jen v jednom delším tričku.“
„Pošli fotku. Abych tě mohl vidět. Tvoje oči. A tvůj úsměv.“
Cvak. Selfie.
„Jsi krásná. Stýská se mi. Do pondělka to stejně nevydržím.“
A neměla jsem ani tušení, že co jsme spolu domluvili, chvíli na to nasedl na kolo a jel celou tu štreku pětadvacet kilometrů za mnou. Hnal jako blázen, kolem Bohdanče zpomalil a jak míjel ceduli Pardubice, už zase přidal. Vymámil z Jakuba přesnou adresu, takže za chvíli mi na mobilu procinkla zpráva.
„Spíš?“
„Ne.“
„To je dobře. Tak vykoukni z okna.“
Byl to nádherný pocit. Nikdy bych nevěřila, že mi jeden pohled z okna může vehnat slzy do očí, zahřát u srdce a roztáhnout pusu do takového obrovského šťastného úsměvu.
Zvoní. Zvednu mobil. „Vidím tvůj úsměv. Můžeš na chvíli dolů?“
„Mami, můžu na chvíli dolů?“
Mamka na mě koulela očima, jako bych si vymyslela něco naprosto šíleného.
„Vždyť jsme se před pár hodinami vrátili z nemocnice. Jsi zraněná! Co je tak důležitého?“
„Filip přijel.“
„Filip? Ten Filip?“ Postavila se k oknu, vykoukla. „A jak se tam chceš dostat?“
„Výtahem přece.“
Jako by jí nic nedávalo smysl. Nalezla jsem do širokých tepláků, hodila přes sebe mikinu na zip, ruku v sádře jsem ale do rukávu nesoukala, vzala si klíče, mobil… „Ještě roušku!“ zavolala na mě mamka. Takže ještě roušku, šup do bot. V tu chvíli jako by mě nic nebolelo.
Výtah. Schodiště. Opatrně se radši držet zábradlí, ta pravá noha byla pochybná. Dobelhala jsem se ke dveřím. Klíče. Spadly. Znovu, klíče, odemknout. Otevřít. Stál hned za nimi jako hladové dítě, pro které byla každá vteřina věčnost. Hned jsem mu padla do náruče. Dal mi rouškovou pusu na čelo. Chytl mě za prázdný rukáv. „Ukaž mi sádru.“
Rozepla jsem zip.
„Hezký,“ řekl, vytáhl fixu. „Můžu ti tam něco napsat?“
Otevřel víčko a… „Miluju tě, nezapomeň na to. Filip.“
„A víš, že to pak uvidí doktor na kontrole?“ smála jsem se.
„A jo vlastně… no to neva,“ máchl rukou. „Jak dlouho ji budeš mít?“
„Prý asi měsíc.“
„A bolí tě to?“ zatvářil se starostlivě.
„V sádře ne.“
„To je dobře.“
Strávili jsme pak dlouhý čas na schodišti jako vyděděnci. Když odešel, mamka se mě ptala, proč jsem ho nevzala nahoru, ale nám se to takhle líbilo. Jen jsme seděli vedle sebe, kolo opřené o schránky, já hlavu na jeho rameni, chvíli si povídali nebo se koukali do mobilu, to bylo celkem jedno, hlavně, že jsme byli spolu.
Mamka mezitím telefonovala s tátou a babičkou, všechno jim vyprávěla a dost to prožívala. Brácha mi poslal fotky, jak dělá legrační kukuče, a taky se ptal, kdy mi bude moct počmárat sádru.
„Jsem tu s Filipem,“ napsala jsem mu.
„Já vím.“
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: