-
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus. Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým hadrem.
Mohlo by se vám také líbit
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
-
Šťastné a veselé v Adventním kalendáři
Nahlédněte do povídky, která byla publikována v Adventním kalendáři povídek pro zimní nečas (Brk 2021) Když se mě holky v kuchyňce zeptaly, co bych si přála k Vánocům, pokrčila jsem rameny a tvářila se chladně. „Copak ty doopravdy nic nechceš?“ propichovaly mě pohledem. „Je ještě brzy,“ vymlouvala jsem se. Ale věřte si tomu, když z regálů vykukují vánoční trháky a reklamy křičí na poplach, abychom včas objednávali. Marně jsem si namlouvala, že to se mnou nic nedělá, že stejně skončím v pyžamu pod peřinou, pustím si romantický film a schroupu pytlík brambůrek. Žádný salát, kapr, ani stromeček! Je mi třicet a bydlím sama. Jsem prostě jen dospělá samostatná ženská, které se nechce za…
-
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Zařehtání koně je vyrušilo. Na zlomek vteřiny na sebe pohlédli a uskočili do křoví. Brzy ke kašně dorazili čtyři muži se čtyři koňmi a na každém z nich byly zavěšeny dva měchy z telecí kůže. Nabrali do nich vodu a sami také hojně pili. A svítili!
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 3. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
-
Tajemství Ztraceného města – 3. část
okrádali je, pro zlatý zub nebo šperk se rvali a pak vykopali velkou jámu, kam všechny naházeli jako shnilá jablka. Když je zakryli zeminou, v těch místech nezbylo po životě ani památky. Ani kříž do země nezapíchli, ani modlitbu nepřečetli. Nikdo neměl nad nimi slitování.
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
-
Tajemství Ztraceného města – 2. část
Čtení na pokračování. Předchozí díl zde.Kde jsme skončili? Eric vykřikl: „Jenže já vím, kde je Ztracené město!“ Rytíř mu obratem zakryl ústa. „Psst, zbláznil ses? Tohle je nebezpečné. Všichni tady do jednoho jsou už šílení. Za taková slova tě mohou rozsápat. Nikdo si tu neudrží zdravou mysl. Taky vím o Ztraceném městě… “Takže víš, kde se nachází?“ “Nejen to, byl jsem tam.“ „Ale já taky!“ Jejich pohledy se setkaly. Chlapcův nadšený, že může sdílet dojmy z návštěvy něčeho tak zvláštního, opájeného mýty, a Flagranův plný podivných rozpaků. Napadla ho téměř paranoidní myšlenka. „Za co tě uvrhli do věčného žaláře?“ zeptal se opatrně. „Nevím, vážně netuším. Jednoho dne mě svázali a hodili…
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 3. část
-
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Snažil se zadržet ostny svých kovových rukavic, co mu síly stačily, ale kameny se mu jen pod rukama drolily. Visel ve dvoumetrové hloubce z útesu, kam ho srazila pomsta boha uragánu. Bůh si myslel, že své dílo s úspěchem dokončil. Usoudil tak podle Flagranova křiku a následného hluku, který způsobil dopad valících se balvanů. Ale rytíř Flagran se spíš jen jakousi vrtkavou štěstěn
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
Tajemství Ztraceného města – 3. část
-
Často jsou uši zpychlých na upřímná slova hluchá
„Jak jistě víš, bratříčku,“ jednal s ním, jako by snad Honorus byl mladším hloupým chlapcem, i když na svět přišel právě o dvě minuty dříve. „Doposud se nikomu nepodařilo tu krvežíznivou potvoru zabít. Kdokoliv, kdo se s ní setkal, zaplatil svým životem. Jediný, kdo v boji dlouho směle vytrvával, byl rytíř Bellator z 16. století, který nakonec stejně podlehl. Podle legend způsobil té bestii řadu zranění, ale ona jeho tělo roztrhala na kusy
-
Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem
bylo možné jedině přes obloukové průchody na první pohled připomínající jen jedny z mnoha vstupů do budov, jejichž těžké kovové dveře se zavíraly až teprve v pozdních hodinách a posléze znovu otvíraly po šesté ranní. Tento postup byl zaveden, aby se zabránilo vstupu cizích nebo nežádoucích osob. V noci na náměstí vždy vládl naprostý klid a ticho k uctění památky hrdinů zapomenuté války.
-
Oběť hněv nenasytí a bohy nesmíří. S každou další jen roste chuť…
Avarus se rozhodl uspořádat ke svým čtrnáctým narozeninám první bojové slavnosti s názvem „Zabij si svou chobotnici“, které se měly od té doby konat každý rok ve stejný čas. Nechal vyrobit na desítky kostýmů ve tvaru nenáviděné nestvůry, do nichž pak jeho sluhové oblékli caprapusy, což jsou místní hojně rozšířená zvířata. Vypadají jako zajíci s velkýma ušima vlajícíma dozadu. Na čele mají dva menší růžky a na nohách kopýtka a velcí jsou asi jako středně vysoký pes.
-
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Ukázka z knížky Tajemství dědečkova deníku Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská. Jakmile babičce její černé havraní vlasy zbělaly, rozhodla se pro ráznou změnu svého zevnějšku. Svou hlavu možná nezodpovědně svěřila dceři paní Kacafírkové, která bydlí o dva bloky vedle. Vodněnka nejspíš nemá čuch na lidi. Každému přece musí být hned podezřelé, že když se někdo dobrovolně obarví nazeleno a navíc mu z hlavy do všech stran trčí bodliny, nemůže to…
Mohlo by se vám také líbit
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
-
Bratři jiných očí
V dalekém Orbisu, v ostrovní zemi, jejíž břehy lemovaly zvláštní, jinde na světě nevídané, „děravé“ hory, žilo podle posledního sčítání na tři miliony lidí. Protože byli odděleni od zbytku světa, tvořili bez výjimky všichni obyvatelé místní domorodci.
-
Království loutek – Úvod
li poklidnou hladinu moře. V lehkém povětří se vládce Imperia halil do dlouhého pláště, který si přehodil přes královské šaty, zdobené zlatými vzory ozubených koleček. Tyto motivy patřily na ostrově Orbis k velmi oblíbeným. I vládkyně Mirabilis si pro tuto příležitost oblékla vznešené šaty v barvách moře, protkávané stříbrnou nití se vzory souhvězdí, jaké lze spatřit při jarním slunovratu.
-
V naší obci stojí jeden velmi podivný dům
Vstupujete do strašidelného příběhu pro děti. Knížka DOMOV ZTRACENÝCH DUŠÍ jistě získá vaši pozornost, protože v sobě skrývá mnohem víc než se na první pohled může zdát. Opuštěný podivný dům se zvláštními obyvateli a těžkou minulostí…. Zase jsem ho soustředěně pozoroval a přemýšlel, jak bych se jen mohl dostat dovnitř. Ten zvláštní dům mě lákal odjaktěživa. Na první pohled na něm možná nenajdete nic neobvyklého až na to, že je oproti ostatním skutečně obrovský. Mezi lidmi se říká, že uvnitř straší a žijí zlí duchové. Ale kdo by takovým báchorkám věřil! Jenže když je člověk slýchá odmalička, je to pro kluka něco jako výzva. Možná, když jsem byl menší, naháněl…
-
Létat opravdu neumím, zato padat ano
Áda už byl taky vzhůru, seděl na polštáři u hlav mezi rodiči a maloval mámě modrou fixou něco obličeji. Všimla jsem si, že táta už byl celý počmáraný, stejně tak Ádovy ruce a pyžamo. Nechápu, kde k ní přišel, protože je má zakázané a já jsem si ani žádné fixy s sebou nebrala. Přemýšlela jsem, jestli mu ji mám vzít a naše vzbudit, ale nakonec jsem se raději jen potichu vytratila a pečlivě zavřela za sebou dveře. Stejně už je pozdě. A akorát by Áda začal křičet.
Mohlo by se vám také líbit
Vysvědčení. Jenom růže nestačí.
Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic
-
Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic
Ale to bych předbíhala. Celý to byla pohroma a myslím si, že si naši budou příště hodně dlouho rozmýšlet, zdali se ještě někdy vydáme za mými bratránky, nebo si je nedej bože ještě pozveme k nám domů.
-
Vysvědčení. Jenom růže nestačí.
Pamatuji si, jak mi ještě v květnu připadalo, že to bude trvat celou věčnost, než konečně začnou letní prázdniny. A potom ty dny před koncem pololetí byly tak přeplněné písemkami a zkoušením a já se na ně musela pořád připravovat! Měly jsem tak málo času na naše průzkumné cesty a přitom prázdniny byly pořád daleko. Jako by se dny jen vlekly a trucovitě drhly o stránky kalendáře a vůbec se nechtěly překlopit k třicátému červnu.
Mohlo by se vám také líbit
Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic
Létat opravdu neumím, zato padat ano
