-
Podezřelých víc než dost – 2. místo ceny Havran 2021
Mezery ticha rušily údery do oken. Studené kapky rozostřovaly obraz. Jen chvíli bezděčně hleděl do prázdna odpolední ulice, než se znovu otočil směrem do středu pokoje. Muž svlečený do půli těla ležel břichem na koberci. Ústa dokořán, jako by chtěl křičet. Vytřeštěné oči. Ruce i nohy pokroucené, nejspíš měl v úmyslu utéct. Dvě střelné rány do zad, třetí se odrazila ode zdi a ulomila kus omítky. Co mohl soudit o pachateli? Protože oběť ležela tváří ke dveřím, pachatel musel stát u okna. Pravděpodobně se znali nebo ho minimálně dobrovolně pustil do místnosti.
Mohlo by se vám také líbit
Vražda v tropech
-
Půl roku samoty – příběh z mrazivé zimy kdesi v horách
Už dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic dalšího. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách.
-
LOVID – 18. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Co to zkouší? Ona je šílená! Posunula jsem na další fotku. V šoku jsem se málem udusila vlastními slinami. Byla jsem to já. Tehdy, jak jsem měla ty obří holinky. Jak to? Takže madam stála někde poblíž a fotila si nás? Vypadala jsem jako strašák. Vlasy mi čouhaly z pod čepice jako mokré zkroucené šňůry, neupravená, obličej katastrofa, jak pak by ne, když jsem se tvářila katastrofálně: nejvíc právě kvůli těm holinám, ale i proto, že nás tehdy mamka nedobrovolně vytáhla z postele a nutila sbírat ty pitomý mokrý klacky.
-
LOVID – 19. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Vyvolala ve mně pocit viny a nezodpovědnosti. Má pravdu. Jsem naštvaná na Nicky a kvůli tomu by to měla odskákat celá rodina? Navíc to tady všem svědčí a mně se tu taky líbilo, hlavně kvůli Filipovi, a neměla bych se hned vzdávat. Taková přece nejsem! Takže spíš se konečně vzpamatuju a vydám se do útoku. Jsem přece v právu a ona si vymýšlí, takže se to nakonec musí prolomit. A musí vyjít pravda na povrch!
-
LOVID – 20. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Komentářů pod videem a fotkou přibývalo, až jsem je nestačila číst. Ale ani jsem je číst nechtěla! Vždyť co věta, co zkratka, co nenávistný gif, tím víc jsem se cítila příšerněji, absolutně k ničemu, prázdná a nejhorší na celém světě. Už jsem ztrácela i pevnou půdu pod nohama, že jsem opravdu ta nevinná. Vždyť já jsem fakticky proti ní opravdu vystřelila! Dala jsem ji ránu. Tohle je jen důsledek toho, že se neumím ovládat.
-
LOVID – 21. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Mamku popadl gruntovací amok a potřebovala k tomu ještě nějakou další ženskou, protože evidentně uklízení je jen ženská práce a chlapi nemají pro to buňky. Stačí se podívat na bráchův stůl, pokoj nebo skříň. Asi na tom něco bude. Jenže mamku popadl úplně extra crazy amok. My jsme i vyndávaly věci ze skříní: knížky, oblečení a tak, co tam bylo ještě předtím, než jsme přijeli. A vymývaly poličky.
-
LOVID – 22. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Já si zase myslím, že člověk nejvíc pochopí, jak ubíhá čas, když dlouho nikoho nevidí, a pak je překvapený, jak se změnil. Jako Filip. Už to není žádný nějaký obyčejný kluk, ale fakt mu to sluší. Nebo jako jeho babička a děda. Já si někdy taky připadám stará, když vidím, jak udělali nový remake ke Lvímu králi a Aladinovi. Proboha, vždyť to byly pohádky mého dětství! Animované Disneyovky a oni je teď už museli předělat? Nebo když brácha dorostl do nějakého věku, že už byl schopen chápat, tak užasl nad existencí Toy Story a já už měla za sebou všechny tři díly a ne jednou. A nemluvě o hrách. Ty…
-
LOVID – 28. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Náš barák je hned zkraje, ze tří stran nás tedy obklopuje les. Se světem nás spojuje jedna silnice. Hned vedle nás jsou ještě další čtyři baráky, Suchánkovi, NickyS, a pak dva domy, ve kterých nemám ani tušení, kdo tam bydlí, protože tím, že nejsme místní a přijedeme občas, se vlastně známe jen s nejbližšími sousedy. Já vlastně ani netuším, jestli tam někdo doopravdy je, nebo není. A pak se táhne zase les, který rozděluje jakási hájenka, a znovu les a po dlouhém úseku teprve centrum obce, kde je nalepený barák na baráku s malými zahrádkami a lidé si tam vidí až do kuchyně.
-
LOVID – 27. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Viděla jsem, jak z toho má Filip špatné svědomí. Ani já jsem se necítila nejlíp. Chtěla jsem zpátky svůj život a své soukromí a ano, Filip měl pravdu, zašlo to až příliš daleko a to jsme teprve kousek předtím, než umožníme, aby Nicky zjistila, že nejsme takoví nímandi, že jsme o krok napřed, že tohle nejspíš bude pro ni šach mat. Ale co udělá potom? Čeho všeho je schopná? A budu i já v pohodě? Ta, která udělala skoro to samé? Jasně, zveřejním pravdu, ale jak? Natočenou skrytou kamerou... Je to taky vlastně podraz. Kousla jsem se do rtů, abych vydržela. Byla jsem ráda, že tu byli všichni ostatní, hlavně drsná Kačena.…
-
LOVID – 23. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
A já budu ještě raději, až se nám podaří vyhrát nad NickyS, říkala jsem si pro sebe. V tuto chvíli mi sice vadila úplně nejmíň na světě, protože jsem měla plnou hlavu a srdce jen Filipa. Ale kdesi hluboko mě stále drželo varování, abych na to nezapomněla. Já ji můžu ignorovat, ale jestli ji baští víc jak padesát tisíc lidí, tak ti všichni si musí myslet o mně jen to nejhorší. A to se musí změnit! Protože jak známo, to číslo na internetu by akorát tak mohlo jen narůstat. A pak už by se to třeba nedalo ani zvládnout.
-
LOVID – 24. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Jako dítě jsem sníh milovala, teď už z něho neblázním, ale zase na druhou stranu, když přijde v zimě, umím si ho užít. Jednou, dvakrát a pak už se nemůžu dočkat, až bude zase teplo. Poslední týdny je ale obzvláště ošklivě, pořád prší, je i větší zima, říká se, že to je jeden z nejstudenějších březnů za dlouhé období a vrcholem bylo ono sněžení. Když jsme ale seděli na lavičce na autobusové zastávce a odhlédli od mobilu, viděli jsme jak bílé vločky
-
LOVID – 25. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
A pak odešla. Ve zprávě mi přistála fotografie Filipa. Pravá ruka s mobilem ve vzduchu, levou se opíral. Fialové legíny byly vtipné, ale jeho tvář byla nádherná. Bez roušky. Připadala jsem si, jako v nejodhalenější intimitě. Když někoho vídám pořád zakrytého, jen oči jsou mu vidět, ty krásné modré oči, a pak takhle! Někoho, koho miluji. A jeho pohled, vyděšený i vysmátý, ta fotka byla záhadná jak obraz Mony Lisy. V té jedné vteřině, co to Kačka cvakla, ještě nezpracoval celou situaci. Smál se tomu, že má dívčí legíny, že jsme spolu na chatu, že ho sestra přistihla, že se cítil jako král vtipu, ale už měl náběh na to, že tuhle…
-
LOVID – 26. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Když to řekla takhle, tak mě polil studený pot. Mně je šestnáct! Já tahle vůbec neuvažuju! O tomhle. Teď. Proč jako? To snad... Filip je super. Jsem ráda, že je to můj kluk. Ale že bych nakonec patřila do... Vybavila jsem si momenty, než jsme sem jeli. Jak jsem byla v obýváku a naši mi oznamovali, že budeme v době uzavírky na chalupě. A já se bránila, protože jednu z věcí, kterou jsem si jako první představila, byli střelení tlustí důchodci, kteří si pouštějí nahlas dechovku, u toho grilují a hlavně tancují. A že jsem si říkala, že jestli já... jestli já budu mít jednou sto dvacet kilo
-
LOVID – 30. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Normálně člověk chodí s mobilem všude, i na záchod. Taková je prostě doba. Rodiče už nekroutí očima, protože to dělají taky tak. Ale babička má ještě tlačítkový mobil bez přístupu na internet, takže ta to ještě nechápe. Je k tomu hodně vtípků, jeden třeba říká: „Já na záchodě bez mobilu: v koupelně máme 450 dlaždic.“ Nebo fotky, když někdo trůní a v ruce drží šampon a čte si jeho složení ve všech jazycích. Opět: „já na záchodě bez mobilu.“ Tak jsme si zvykli ho mít s sebou, že prostě neuděláme žádnou potřebu, aniž bychom u toho něco nečetli nebo nesledovali.
-
LOVID – 29. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Sklopila jsem vička. Potřebovala jsem tmu, abych lépe slyšela své vlastní myšlenky. Asi není ode mě moc vyzrálé, abych ho takhle přehlížela, když mi vlastně tolik pomohl. Přece mi bylo s ním tak hezky. Jak se tehdy svlékl do plavek a vlezl do toho ledového písáku! Jak jsme se procházeli lesem k Labi! Jak jsme spolu spadli z houpačky a byli celí od bláta. Jak jsme si sedali na lavičku na zastávce, povídali si, smáli se a sledovali Boku no Hero Academia. Jak jsme si pořád psali a volali a sdíleli filmy. Jak mi řekl, že se do mě zamiloval už na základce.
-
LOVID – 31. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Vzali jsme z domova taky dalekohled, o který si původně řekl táta, a nakonec o něj měla zájem celá rodina. Já jsem s ním sic chtěla nenápadně nahlížet Suchánkovým do oken, ale udělala jsem to jen na pár vteřin, protože jednak jsem přes záclony nic neviděla a taky mi došlo, že jsem trapná, ale brácha s tátou objevili daleko zajímavější způsob sledování. Dalekohled dokázal zaostřit i jednotlivé jehličí na vrcholku borovice, kde jsem stěží ze své pozice vůbec dohlédla. Bylo to doslova magické, když se najednou něco tak vzdáleného a
-
LOVID – 32. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
A tak jsme si dali sraz na zastávce, jako vždycky a jeli. První Filip, protože to tu zná lépe a chtěl mi i něco ukázat. Po naší obci není těžké jezdit, jedna rovná silnice, domy, les, domy, les, domy, domy, domy, pole, konec obce. Ale dá se i odbočit. A za hospodou, která už ztratila naději, že se vůbec někdy znovu otevře, dokonce měla jedno okno prasklé a drolila se tu omítka, jsme odbočili doleva, kde už silnice nebyla zrovna moc příjemná, museli jsme dávat pozor, zpomalit, ale na konci nás čekal báječný výhled z jedné mála vyvýšin v této rovinaté krajině.
-
LOVID – 17. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Odpoledne jsem se konečně pustila do toho, co jsem si tak trochu plánovala ještě před příjezdem a to už uběhl týden. Vlastně mě k tomu přivedla mamka. Upravit si pokoj podle svého. Brácha s tátou už ze sebe osprchovali všechnu bílou barvu a čekali, až to v garáži oschne, aby mohli nanosit věci zpátky. Babi vykukovala směrem k nebi, jestli nezačne pršet, ale já jsem ji ubezpečila, že Siri předpověděla pěkné počasí, tak to dobře dopadne.
-
LOVID – 16. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Pozdě večer jsem si po pár nepovedených klicích, krkolomných dřepech a zoufalých sklapovačkách, s nádhernou pletí díky masce z droždí, jejíž aroma o to víc svádělo mou mysl na lívance, psala se Simčou o příšerné NickyS, která za každou cenu musí být středem pozornosti, chce mi ukrást Filipa, ale přitom jí to člověk těžko může vyčítat, když je prostě tak dokonalá. Chci se na ni hněvat, ale pak uvidím tu její hladkou pleť, ty perfektní rady, které mají pomoc nám všem, obyčejným holkám, vidím, jak maká, jak se se všemi znalostmi a zkušenostmi podělí, je pak opravdu hodně těžké říct něco hnusnýho.
-
LOVID – 15. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Ráno zpráva od Koblihy. „Žiješ?“ Čas odeslání jedna hodina ráno. Co mu jako na to mám napsat? Spím, ne? No, taky je pravda, že kdybychom nebyli na chalupě, ale doma, tak je docela pravděpodobné, že bych v tu hodinu ještě byla vzhůru. Scrollovala jsem výš. Aha, on to zkoušel víckrát. Sháněli mě do týmu ve Fortnite s poznámkou, jestli se ještě v páté sezóně jako hodlám objevit. Mé každodenní boje se zúžily do zatím pouhých dvou, co jsem tady.
-
LOVID – 33. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Za chvíli jsem uslyšela známý zvuk přijíždějícího a brzdícího kola. Seskok. Lehký dupot podrážek... Zvedla jsem hlavu. Nicky. Seskákala ke mně, nohy se jí podkluzovaly. Bylo tu taky hodně mazlavého bláta ze včerejšího deště. Chytla mě ze zadu v podpaží a snažila se vytáhnout. Nešlo to, nohy se jí totálně podklouzly a sesupla se na zadek. „Zaklínily se mi nohy,“ řekla jsem. Odmítala jsem s ní diskutovat o tom, proč mě sem srazila, jestliže se v ní tedy najednou hnulo svědomí.
-
LOVID – 34. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Když jsem otevřela oči, chvíli jsem nechápala, kde to jsem, co je za den, co se stalo. Takové to zlomení v čase a v prostoru. Nahlédla jsem do mobilu vedle postele. Byl plný zpráv, hlavně od Filipa. Ostatní ve skupinovce neměli tušení, co se stalo, tak jen tak klábosili a mně tam naskakovala upozornění. Ale Filip to už věděl. Od Jakuba, který si jen tak mimochodem také všiml, že ty boty v předsíni nejsou moje.
-
LOVID – 35. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Když se mě brácha večer ptal, jestli nevyužiju úraz ve prospěch, že bych se ulila ze školy, na chvíli mě ta myšlenka zaujala, ale pak jsem si uvědomila, že klikat myší ještě zvládnu a většinu zápisu dostáváme v powerpointové prezentaci a vlastně ruku budu potřebovat jen pro vyplňování pracovních sešitů na angličtinu, němčinu a pro matiku. A to nějak v klidu dám.
-
LOVID – 14. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Nevím, jak to mají kluci, ale pro nás holky je opravdu to sebeovládání nejtěžší věc. Když jsme zamilovaný, tak bychom se na svýho kluka nejraději pevně nalepily, abychom s ním mohly být pořád, ve dne v noci. Netoužíme po ničem jiném, než po tom úžasném pocitu, chceme jeho pozornost, polibky, úsměv, chceme být na stejný vlně, chceme od něho, aby sršel nápady, kterými by nás stále překvapoval, jsme na měkko i ze sebemenších dárků, chceme spoustu nesmyslů a stupňovat tu hřejivou slast u srdce, ale to je chyba.
-
LOVID – 13. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Stála jsem na podobném místě, protahovala si lýtkové svaly, proběhla kolem mě, uhlazený účes, na kterém se ani vlas nepohnul tak, aby jí byť trochu rozcuchal. V obličeji pořád dokonalá, já už bych byla rudá. Legíny, mikina, rozhodně víc šik než já, i když jsem si už sundala zimní bundu, abych nevypadala jako obří koule, ale za to moje tlustá červená mikina byla spíš radarem pro rozzuřené býky, kdyby tu nějací byli.
-
LOVID – 12. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
A tak jsme spolu ještě chvilku telefonovali. Mluvila jsem potichu, aby mě nebylo po domě moc slyšet. Nevím, jestli brácha poslouchal, nebo třeba mamka s taťkou, to je fuk, chtěla jsem prostě soukromí. Řekla jsem mu, jak jsem v tom viděla hodně spojitosti s dnešní dobou a naší situací. I když nás nevraždí žádní pravěcí tvorové, ti z filmu vypadali něco jako zmutovaní netopýři. A přece už na začátku proběhlo, že koronavirus pochází právě od netopýrů. A příběh byl taky o rodině, co odjela na venkov. Jako my.
-
LOVID – 8. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Filip teda rozhodně vypadá v pohodě a naši i babi, kdyby chtěli, tak by to mohli překousnout. Ale když to prostě nejde, no co no, aspoň si budeme psát na discordu. Udělala jsem pár snímků z grilovačky, poslala je Filipovi a taky do skupinovky, aby ostatní v panelácích viděli, jak si i v takové kritické situaci umíme užívat života. Ach jo.
-
LOVID – 11. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
S Filipem jsem si psala skoro do půlnoci. Žádný Fortnite, Netflix, i když to poslední jsme si slíbili, že se druhý den společně podíváme na jeden film. Jako bychom byli v kině. Budu sdílet obrazovku a přitom pokecáme. Pomalu se z toho stává závislost. Je to teprve třetí den a já se těším na další, až si od něho přečtu zprávy a budu moct odpovědět. Večer se mi usíná při vzpomínce na to, o čem jsme se bavili, jak jsme byli u písáku, jak vlezl do té ledové vody (proboha!), jak má opravdu moc pěkné tělo (kristepane!), a hlavně, jak se hezky usmívá.
-
LOVID- 10. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Taky mě zemák nebaví,“ konstatovala jsem. Normálně bych ho vyškrtla z osnov. Nebo! Mám lepší nápad. V hodině bychom měli na očích brýle virtuální reality a cestovali místem, které bychom měli zrovna probírat. A když už teda musíme vědět to hospodářství, tak bychom třeba cestovali i hnědouhelnými doly nebo mezi ropnými vrty a tak. Určitě by to bylo zábavnější vidět nejdelší řeku světa jako z letadla nebo rovnou z člunu a klidně by se včetně proslovu mohla vpravo nahoře ustalovat ta nejdůležitější data. Takový zeměpis by mě bavil! A klidně by takhle mohl probíhat i děják. Procházet se třeba válečnými zákopy nebo se dotýkat gilotiny na pařížském náměstí du Carrousel v květnu 1793
-
LOVID- 9. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
neprůstřelný a přitom pružný a prodyšný. Nejnovější módní trend dvacátého druhého století, doplnění o stylovou roušku. Jsou vidět jen oči, vše ostatní je zakryté. Před viry, před nebezpečným slunečním zářením. Ještě doplnit o brýle a ochrannou přilbu a nic se nemůže stát.
-
LOVID – 7. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
sedm hodin se z přízemí rozproudila hudba. Možná tam řvala dýl, ale mě probrala ze spánku až pár minut po té sedmé. Nahlas puštěné rádio, ale ať hrálo cokoliv, měl by to někdo vypnout, protože já jsem měla v úmyslu jen spát. Nechápala jsem, kdo přišel o rozum a může tohle dělat v nejlínějším dni v týdnu!
-
LOVID – 6. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Babička stejně celou cestu jela s respirátorem na obličeji, ale nevadilo nám to. My jsme si taky nechali roušky. Mamka zářila a Jakub taky. V autě na tabletu ukazoval babičce různé fotky, které nedávaly žádný smysl ani umělecký pohled. Vyfotil skříň a svůj bordel na židli a úspěchy v Minecraftu. Ono to stejně přes ty listy skoro nebylo vidět. To abych nezapomněla: Babička si skutečně sbalila i květiny v květináči a my jsme měli každý jednu na klíně. Vypadali jsme, jako když jsme vykoupili celý zahradnictví.
-
LOVID – 5. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
V jídelně se střídají někteří učni z oboru kuchař a číšník v rámci praxe. A na Kláru se nedá zapomenout. Polila totiž Podivína polívkou. A to dokonale. Nejspíš se na ni podíval tak jako na ostatní holky, takže se pochopitelně lekla a vychrstla mu talíř omylem do klína. Dostala tehdy od své mistrové přede všemi dost vynadáno a pak jsem ji viděla na chodbě brečet. Jenže v tom byla nevinně. Z Podivína mají nahnáno všichni. Proč ten kluk se vždycky musí na holku koukat jako masový vrah, to fakt nechápu. Přitom je prý hodně chytrý. Patří k programátorům a dokonce prý hacknul školní stránky. Přitom místo dvojky z chování dostal pochvalu, protože upozornil na jednoduché chyby našich…
-
LOVID – 4. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Budu potřebovat posilu. Kdo se mnou pojede na nákup?“ zeptal se táta. Pochopitelně jsme s bráchou vrčeli. „A nemůže jet mamka?“ snažil se Kuba najít východisko. „Myslím: ještě další posilu,“ zdůraznil táta. „Bude toho hodně.“ To se mi teda strašně chtělo. Nasadit respirátor, takže jsem musela doma nechat brýle, protože při každém výdechu se mi celé zamlží. A táta to vzal skutečně z gruntu. V marketu jsme vypadali jako asijští obchodníci, kteří si kupují zásoby do svého malého obchůdku podle toho, co je v akci. Jenže my brali vše. Deset kilo mouky. „Bude to stačit?“ řekla jsem sarkasticky. „Máš pravdu, vezmu radši patnáct,“ na to mamka. Vtip se nepovedl. Celá krabice těstovin. Brambory. Tři…
-
LOVID – 3. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Takže budu na konci světa, nemám kluka a v noci mě sežerou komáři. Jasně, v tomhle ročním období ještě nejsou. Kdepak! Na naší chalupě je určitě možný všechno. Jsem dokonce ochotná připustit, že tam žije ten nejodolnější celoroční druh. Hlavně právě proto, že hned na kraji pozemku u lesa protéká zakalený potok, obrostlý řasami, na nichž sice na jaře rostou krásné bílé květy, takže vypadají hezky, ale ve skutečnosti by se měly raději celé vytrhávat, protože se v nich drží stojatá voda, naprosto dokonalá líheň pro ty ubzučené potvory. Jenže nikdo se k čištění potoka nemá, já teda rozhodně ne, to by měla být spíš práce pro chlapy.
-
Lovid – 2. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Když se mamka vrátila z práce, našla nás, mě a bráchu, prakticky v podobném stavu, v jakém nás ráno opouštěla. Oba jsme byli v pyžamu, brácha rozcuchaný, já jsem měla vlasy nějak pospínané, aby mi nepadaly do očí, a hlavně byly už taky trochu mastný, měla bych si je umýt, ale doma člověk tak zlenivěl... Oba jsme měli rozházené učení na stole. Jak skončilo vyučování, tak nás to přestalo zajímat. Kdo by to uklízel, když se druhý den jeden nanovo. A oběd taky zůstal v lednici. Nedotčený.
-
LOVID, 1. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Rozkvetlá jarní louka. Jasné tyrkysové nebe. Naprostý klid. Sedím na měkkém polštáři z bílých květů. Blíží se. Přes sluneční jas mu nevidím do tváře, ale přesto moc dobře vím, kdo to je. Usmívám se, protože mi vůbec nic nemůže zkazit tento okamžik. Slyším jeho hlas: „Ty dnes nemáš školu?“ Cože? Prudce otevřu oči. Byl to jen sen? Stejný pokoj jako včera a před týdnem a posledních několik let. A podezřelé světlo v místnosti. Rychle mrknu na hodinky.
-
Obrázky ze Sedmikrásky: říkanky, ukázky pro radost z knížky
Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco nesu. Těžko se to vysvětluje. Celou cestu autem na hřbitov jsem cítila v srdci zvláštní pálení, jako že jedu přímo za dědečkem a vezu mu dárek. Něco, co měl opravdu rád.
-
Co zase provedli mí bratránci?
Ráno mě do školy vždycky budí mamka. Áda ještě spí v její ložnici a ona po špičkách přichází do mé laboratoře, hladí mě po vlasech a políbí na čelo. Strašně moc se mi to líbí, a tak předstírám, že stále spím, jen abych si to příjemné buzení doušek po doušku vychutnala. Ale ve středu ráno mě probudil hlasitý smích. To se teda ještě nikdy předtím nestalo. Mamka doslova řvala smíchy, až jsem se vyděsila, protože mě to zrovna probudilo z docela akčního snu, ve kterém jsem bojovala s geneticky zmutova
-
Správná dáma by…
Člověk by měl za každých podmínek udržovat dobré a pravidelné vztahy se svými rodiči, nejvíce pochopitelně se svou matkou, protože se mu to jinak vrátí. Jako bumerang. V žádném případě neplatí, že pokud dítě dospěje a odstěhuje se, už všechno ví. To ani náhodou. Maminka totiž vždycky ví vše nejlépe: Třeba jako s tím deštníkem v kabelce. „Každá inteligentní a kultivovaná dáma musí mít ve své kabelce deštník! Přece nechceš pak stát někde jako zmoklá slepice se zplihlými vlasy, zatímco by ti po
-
Jak jsem nepožádal o ruku
Přestože mi kámoši říkali: do čeho se ženeš, jsi blázen a k čemu ti to jako bude, já jsem trval na svém, že Ivu při první vhodné příležitosti požádám o ruku. Přemýšlel jsem o různých netradičních způsobech a romantických místech, abych tomu dal punc jedinečnosti. Prostě tak, jak to holky mají rádi. Takže jsem vlastně nad tím strávil docela dost času, aby mi stejně došlo to, co bylo zřejmé už na začátku: Při pohledu na výplatní pásku to na exotickou dovolenou nevypadalo a stejně tak by se mi
Mohlo by se vám také líbit
Satirický příběh: Jak nevidět dějiny objektivně, když jsme jejich součástí
Radostná zpráva
-
Radostná zpráva
Sem tam už i brzy ráno člověk jaksi tuší, že den bude perfektní. Taky jsem se probudila o půl hodiny dřív, než měl zvonit budík, a to naprosto čerstvá a plná energie. Protože jsem mohla v posteli ještě v klidu ležet a plnými doušky vychutnávat posledních pár desítek minut, proč toho nevyužít. A byl to možná mžik, ale tu dokonalou atmosféru znenadání protrhl otravný zvuk telefonu. Promnula jsem si oči. Volala sousedka. O barák vedle. To by ještě dávalo smysl. Ale jak se stalo, že se čas na disple
Mohlo by se vám také líbit
Jak jsem nepožádal o ruku
Satirický příběh: Jak nevidět dějiny objektivně, když jsme jejich součástí
-
Vražda v tropech
Opírala jsem se o zábradlí, poslouchala šumění moře a zírala na hvězdnou oblohu. Přesně takhle jsem si to představovala: pohoda a luxus. Byl by hřích nevyužít svých zbraní! A Michael si stejně takovou ženskou, jako jsem já, k sobě zaslouží. Tu, která by jako krásný doplněk utrácela jeho peníze. Když vtom mne vyrušily podivné zvuky. Spatřila jsem dvě siluety. V rychlosti jsem nepoznala, o koho se jedná. Nicméně na stěně v odrazu světla jsem spatřila víc, než bych chtěla. Zvednutá paže. A v ní...
Mohlo by se vám také líbit
Podezřelých víc než dost – 2. místo ceny Havran 2021
-
Seminář pro beznadějné
„Tamhle je ještě volné místo. Vidíte, hned za tou paní v těch červených šatech,“ chrlila u dveří zadýchaně jednu větu za druhou urousaná lektorka inženýrka Lachoutová. Schválně píšu „urousaná“, protože jsem si ji původně představovala docela jinak. Nejspíš v dlouhých batikovaných nebo květovaných šatech, trochu hippie a přitom feministka. Sice vysazená proti mužům s ohledem k jejím komentářům na Facebooku, ale přesto s jakýmsi nadhledem stále křehké ženy. Ale tohle byl spíš vyslovený bojkot ženství.
Mohlo by se vám také líbit
Náš první poslední den
Penzion pro zoufalce – ukázka z knihy Past na sňatkového podvodníka
-
Náš první poslední den
Nikdy jsem nebyla stavěná pro traumata. Narodila jsem se totiž za bouřlivého smíchu, který se v tu chvíli odehrával na porodním sále, neboť zdravotní sestra po celý čas vyprávěla historky ze své víkendové narozeninové oslavy. Moje mamka měla ale docela jiné starosti. A kombinace vtipné pointy a kontrakce jí nepřinášela kýžený výsledek, jaký by si příběh zasloužil. Nicméně, kdo by neměl svět rád a netěšil by se na to, co mu přinese, když do něj spadne, respektive vklouzne do náruče lékaře,
Mohlo by se vám také líbit
Seminář pro beznadějné
Penzion pro zoufalce – ukázka z knihy Past na sňatkového podvodníka
-
Deník zoufalé třicítky se čtenářům líbí!
Uběhl měsíc a knížka získává mnoho pozitivních čtenářských ohlasů. Přicházejí fotografie, komentáře a hodnocení na Databázi knih. Mám z nich upřímnou radost. Jsem velmi šťastná a vděčná, že se vám líbí. Smích je kořením života. Pokud vám mohu také trochu "okořenit" váš život, pozvednout koutky a zpříjemnit den, je mi jen ctí. Přeji knížce hodně spokojených čtenářek a čtenářů a vám všem, ať se vám stále líbí. Děkuji.
Mohlo by se vám také líbit
Správná dáma by…
Deník zoufalé třicítky: Mamka v tom měla vždycky jasno
Trpké trapasy zoufalé třicítky: Váza
-
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
Babička mě přivítala s otevřenou náručí. Jenže já jsem musel pořád koukat na ty její vlasy. Dostal jsem z toho chuť na pouť, houpačky a kolotoč a pochopitelně na cukrovou vatu. Poté co mě babička umačkala ve svém širokém objetí, začala mou mamku líbat na obě tváře „Nemáte, děti, rozum. Copak nevíte, co se teď děje v Řecku?“ úpěla babička. Děsně mi rve uši, když slyším, jak mé mamce a taťkovi říká „děti“. „Ale mami, v těchhle turistických lokalitách se nedemonstruje,“ řekla moje mamka. No, jen aby.
Mohlo by se vám také líbit
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
-
Tajemný bílý prášek
V práci jsem si o pauze jen já a Monika vyšly před barák. Květa má teď docela jiné starosti. Trochu závist. Ale tak jednou to snad taky klapne mně. Venku bylo luxusní počasí, jak jen jaro umí nabídnout! A my jsme přitom doposud musely trčet v kanclu! Děs! Kuřáci si každou chvilku u stromu s lavičkami provětrávali plíce. A my nekuřáci trčeli uvnitř za stolem u upatlaných monitorů. Stejně na nich nebylo téměř nic vidět, taky proto, že do nich z velkých oken pražilo slunce. Příhodný stín se objevil
-
Ostré drápy, silná tlapka, následuje rychlá facka
Když jsme si přivezli tygry domů, rozhodně z toho neměli takovou radost jako my. Člověka blaží příjemný pocit, protože kočky, psi a mnoho dalších domácích mazlíčků ho dokážou už na první pohled okouzlit svou osobností, často tím upřeným, zpočátku vyděšeným pohledem a na dotek hebkou srstí, které se touží dotýkat a ani ne tak ze sobeckých důvodů, že mu je to příjemné, ale protože se domnívá, že po tomhle to zvířátko právě touží. Po doteku, po drbání, po lidské dlani. Díváte se do těch lesklých očí
Mohlo by se vám také líbit
Dva tygři tankují super rodeo – Úvod
-
Dva tygři tankují super rodeo – Úvod
Nastěhovali se k nám dva tygři. Pravda, pokud jsou tu mezi vámi zoologové nebo alespoň tací, kteří prošli vzděláním mateřské a základní školy, nejspíš zprvu právoplatně zapochybují o mém zdravém rozumu. Pruhy ještě nedělají tygra. Ovšemže, co by na to potom zebra, že. Rovněž pokud tygr patří do čeledi kočkovitých, neznamená to, že každá kočka musí nutně být také tygr. Inu, bez obav, vím, co se nám usadilo v našem malém dvoupokojáku. Nikdy sice tihle dva nezbedníci nedorostou velikosti tygra, ale
Mohlo by se vám také líbit
Ostré drápy, silná tlapka, následuje rychlá facka
-
Do školy jsem musela běžet, abych to stihla dřív, než zazvoní.
Samozřejmě na mě Fintila házela kyselé obličeje a uvítala mě slovy: „Jdeš pozdě, máš průšvih.“ Ale nebylo zase tak pozdě. Stihla jsem ještě zaparkovat u lavice a vytáhnout si penál, pak teprve zazvonilo. Paní učitelka stejně přichází tak o tři minutky později, to už jsem měla všechno připravené, jen mi žhnuly tváře od toho běhu. Pamatovala jsem si ale, že nesmím Fintile odsekávat, protože jsem se rozhodla být bojovnicí proti protivným lidem, a tak jsem na její větu jen opáčila: „Hezký den přeju!“
-
Trpké trapasy zoufalé třicítky: Váza
Ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zase další příklad, že kdybych seděla dál na židli, a neměla v úmyslu udělat něco správného v tom nejlepším slova smyslu, možná bych teď nebyla rudá až na... na tom místě, které se setkává právě s onou židlí. Na stole mám vázu. Ve váze je kytka. Jsou to karafiáty, ale to vlastně vůbec není podstatné. Už asi týden mi zkrášlují pracovní místo a za tu dobu uschly asi jen dva drobné kvítky. Šmik. A byly pryč. Ale znáte to: Ta voda po týdnu... už tak nějak... nevoní, že...
-
Slepýš je ještěrka bez nohou
Ukázka z knížky JÁ A ANASTÁZIE, Sedmikrásky pro dědečka (Fragment). Knížka o opravdovém holčičím přátelství, o přírodě, nápadech, volbě povolání (nebo spíš nerozhodnosti, co si vybrat?), o zvídavosti, o šikaně (Proč je ta holka ve třídě tak zlá? Není to nakonec tím, že kopíruje nějaké domácí vzorce?) a o dědečkovi. Co všechno vyprávěl, ukázal a jak inspiroval dětskou mysl. Jednou jsem držela slepýše v ruce. Když jsme byli u dědy, zrovna sekal kosou trávu a zavolal na mě, ať se jdu podívat. "Odnes
-
Zlaté devadesátky s pětipatrovým dortem
Víkend byl super. Jela jsem na oslavu narozenin své prababičky, nepamatuji si z toho sice úplně všechno, ale to podstatné mi v hlavě utkvělo. Teda aspoň doufám. Ono stejně, co si člověk nepamatuje, jako by se ani nestalo. Není čeho litovat, ani si co vyčítat, dokud nepřijde nějaký chytrolín a nezačne vytahovat něco, čeho jste měli být účastni, a nemáte o tom ani páru. Jistě kecá. Jak jinak, že. Předně, ale vážně: Co se dává k narozeninám někomu, když mu je devadesát? Nejenže nemám ani páru o tom
-
Strečová fólie vhodná pro mumie. Tak to JÁ teda nejsem!
Není nad to, když nás kancelářské síly pošlou na čas do provozu, abychom si vážili toho, co máme. Naštěstí po nás nikdo nechce, abychom popadli nástroje a sami něco vytvářeli, neboť by se to jistě minulo s požadavky zákazníka a rozbilo statistiku povolených zmetků. Zejména já, která jsem na manuální práci opravdu dřevo. Raději bych ani nevytahovala vzpomínku, jak jsem si před pár týdny spravovala díru na triku, kterou jsem si způsobila prudkým odtrhnutím od zábradlí. Všimla jsem si totiž, že mě
-
I mistr brilantních nápadů si může natlouct, přesto vyhrát
To se stalo tehdy, když ségra byla ještě těhotná. A já musela dokola poslouchat, jak se strašně cítí , i když vůbec tak strašně nevypadala. (Tak víme, jak to bylo doopravdy, že) „Něco s tím zámkem už musíš udělat!“ křičela tehdy na svýho Jirku. Jenže i když je Jirka ve všech směrech až na pár výjimek víceméně bezchybný, pořád je to manažer a ne zámečník. Seděla na posteli s podmračeným čelem a funěla jako sumo zápasnice po vítězném boji, ačkoliv spíš vypadala jako párátko s přivázaným balonkem
-
Těhotná a pořád dokonalá. Ne to není o mně.
Moje sestra Katka byla vždycky dokonalá. Už jako dítě mohla provést cokoliv. Jak se dospělí zadívali do jejich andělských očí a hezké tvářičky, všechno jí prošlo. Není divu, že jsem vedle ní vypadala spíše jako genetický odpad, podobně jako byl Danny DeVito ve Dvojčatech, i když mezi mnou a Katkou byl přeci jenom nějaký věkový rozdíl. Nicméně hned na první pohled bylo jasné, že jak Danny ve filmu, tak já v reálu jsme tedy oproti našim dokonalým sourozencům nevýznamného vzrůstu a k tomu nijací
-
Deník zoufalé třicítky: Mamka v tom měla vždycky jasno
I když se to snažila často a ne vždy moc úspěšně maskovat. „Holky, až vystudujete, tak se vdáte a pak...“ zasněně vydechla, aby vzápětí zdůraznila, „ale nikam nespěchejte, jasný?“ To abychom si nemyslely, že myslí jen na jedno. Na vnoučata. Snažila se nás udržovat v představě, že je duchem mladá a rozhodně bez předsudků podporuje současný trend užívat si života co nejdéle. A až později zakládat rodinu. Ale nikdo z nás jí to nevěřil. Zejména když se rozněžňovala v blízkosti cizích dětí, kočárků
-
Trapas ze střední (Bonusová povídka z Deníku zoufalé třicítky)
doživotně nesmazatelné. Dříve jsem si naivně myslela, že takové situace se stávají jenom v dětství a v pubertě, a jak budu dospělá, pochopitelně vše získá svou úroveň a nic trapného se mi už v žádném případě nemůže stát. Když opominu některé katastrofy, pro které bych si nejraději strčila hlavu do písku a zůstala tam navěky, dokud by mě ten písek celou nepohltil, tak pak se odehrály i takové, které mi nakonec přijdou úsměvné i po tolika letech.
-
„Budeme si hrát?“ vyprskl ten cizí kluk
Páté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde. Byl oblečený jak ze starého filmu a hlavně měl na sobě kraťasy a žádné boty, i když v tom starém domě byla docela obstojná zima. „Co seš zač?“ zeptal jsem se. Vojta se schovával za mými zády, ale moc dobře si toho kluka prohlížel. Ty jeho roztřepané umouněné vlasy a potrhanou košili a špinavé nohy. „Čeněk. Uděláme si branky, jo? A budeme čutat.“ „Počkej, ty jako chceš s tímhle tady hrát fotbal?“ „Jasně, kopanou. Copak to neumíš?“ „O to nejde. Ale kde ses tady vzal? Vždyť tady přece nikdo nebydlí. A nikdo sem nesmí,“ divil jsem se. „To bych se mohl zeptat…
-
Náhle jsem uslyšel zvláštní zvuk z horního patra
Čtvrté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde. „Co je to?“ Vojta se ke mně ještě víc přitiskl. . „Asi vítr. Je tam přeci jenom to rozbité okno. Po včerejší bouřce. Pojď se tam podívat.“ Možná se ve mně probudilo trochu sebevědomí. Už bylo na čase. Ta věc s klíčem a zabouchnutými dveřmi se určitě vysvětlí. Dveře se mohly zavřít průvanem. A ten klíč? Netuším. Nevím! Třeba nějaký mechanický zámek? Nesmysl. Nevím. To se vysvětlí, určitě se to vysvětlí. Chodbu v horním patře oddělovaly troje dveře. Jen jedny ale byly otevřené dokořán. Do nich jsme vstoupili. Přivítala nás široká místnost, nejspíš jídelna. Velký dřevěný stůl, ale jen tři židle, velká…
-
A tak jsme se vydali do toho domu
Vzal jsem za kliku. Branka byla zamčená. Ale všiml jsem si, že laťka u plotu je uvolněná. Strčil jsem do ni rukama. Moc to nešlo, jen tolik, aby dovnitř mohli proklouznout dva kluci.
-
A taky nejsem žádný prcek, abych se bál strašidelných historek
Říká se, že je v něm asi dvacet pokojů. Nad hlavními dveřmi je napsáno MDCCCL. To je římskými číslicemi rok, kdy byl dům postaven. 1850. Povím vám, co jsem všechno slyšel: Tehdy prý jedna zámožná rodina skoupila několik místních levných pozemků a nechala zde postavit obrovský dům s krásnými okolními zahradami. Vypadal by skoro jako zámek, kdyby měl nahoře věžičky, ale měl jen obyčejnou šikmou střechu.
-
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus. Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým hadrem.
Mohlo by se vám také líbit
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
-
Šťastné a veselé v Adventním kalendáři
Nahlédněte do povídky, která byla publikována v Adventním kalendáři povídek pro zimní nečas (Brk 2021) Když se mě holky v kuchyňce zeptaly, co bych si přála k Vánocům, pokrčila jsem rameny a tvářila se chladně. „Copak ty doopravdy nic nechceš?“ propichovaly mě pohledem. „Je ještě brzy,“ vymlouvala jsem se. Ale věřte si tomu, když z regálů vykukují vánoční trháky a reklamy křičí na poplach, abychom včas objednávali. Marně jsem si namlouvala, že to se mnou nic nedělá, že stejně skončím v pyžamu pod peřinou, pustím si romantický film a schroupu pytlík brambůrek. Žádný salát, kapr, ani stromeček! Je mi třicet a bydlím sama. Jsem prostě jen dospělá samostatná ženská, které se nechce za…
-
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Zařehtání koně je vyrušilo. Na zlomek vteřiny na sebe pohlédli a uskočili do křoví. Brzy ke kašně dorazili čtyři muži se čtyři koňmi a na každém z nich byly zavěšeny dva měchy z telecí kůže. Nabrali do nich vodu a sami také hojně pili. A svítili!
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 3. část
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
-
Tajemství Ztraceného města – 3. část
okrádali je, pro zlatý zub nebo šperk se rvali a pak vykopali velkou jámu, kam všechny naházeli jako shnilá jablka. Když je zakryli zeminou, v těch místech nezbylo po životě ani památky. Ani kříž do země nezapíchli, ani modlitbu nepřečetli. Nikdo neměl nad nimi slitování.
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
-
Tajemství Ztraceného města – 2. část
Čtení na pokračování. Předchozí díl zde.Kde jsme skončili? Eric vykřikl: „Jenže já vím, kde je Ztracené město!“ Rytíř mu obratem zakryl ústa. „Psst, zbláznil ses? Tohle je nebezpečné. Všichni tady do jednoho jsou už šílení. Za taková slova tě mohou rozsápat. Nikdo si tu neudrží zdravou mysl. Taky vím o Ztraceném městě… “Takže víš, kde se nachází?“ “Nejen to, byl jsem tam.“ „Ale já taky!“ Jejich pohledy se setkaly. Chlapcův nadšený, že může sdílet dojmy z návštěvy něčeho tak zvláštního, opájeného mýty, a Flagranův plný podivných rozpaků. Napadla ho téměř paranoidní myšlenka. „Za co tě uvrhli do věčného žaláře?“ zeptal se opatrně. „Nevím, vážně netuším. Jednoho dne mě svázali a hodili…
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 3. část
-
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Snažil se zadržet ostny svých kovových rukavic, co mu síly stačily, ale kameny se mu jen pod rukama drolily. Visel ve dvoumetrové hloubce z útesu, kam ho srazila pomsta boha uragánu. Bůh si myslel, že své dílo s úspěchem dokončil. Usoudil tak podle Flagranova křiku a následného hluku, který způsobil dopad valících se balvanů. Ale rytíř Flagran se spíš jen jakousi vrtkavou štěstěn
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 3. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
-
Často jsou uši zpychlých na upřímná slova hluchá
„Jak jistě víš, bratříčku,“ jednal s ním, jako by snad Honorus byl mladším hloupým chlapcem, i když na svět přišel právě o dvě minuty dříve. „Doposud se nikomu nepodařilo tu krvežíznivou potvoru zabít. Kdokoliv, kdo se s ní setkal, zaplatil svým životem. Jediný, kdo v boji dlouho směle vytrvával, byl rytíř Bellator z 16. století, který nakonec stejně podlehl. Podle legend způsobil té bestii řadu zranění, ale ona jeho tělo roztrhala na kusy
-
Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem
bylo možné jedině přes obloukové průchody na první pohled připomínající jen jedny z mnoha vstupů do budov, jejichž těžké kovové dveře se zavíraly až teprve v pozdních hodinách a posléze znovu otvíraly po šesté ranní. Tento postup byl zaveden, aby se zabránilo vstupu cizích nebo nežádoucích osob. V noci na náměstí vždy vládl naprostý klid a ticho k uctění památky hrdinů zapomenuté války.
-
Oběť hněv nenasytí a bohy nesmíří. S každou další jen roste chuť…
Avarus se rozhodl uspořádat ke svým čtrnáctým narozeninám první bojové slavnosti s názvem „Zabij si svou chobotnici“, které se měly od té doby konat každý rok ve stejný čas. Nechal vyrobit na desítky kostýmů ve tvaru nenáviděné nestvůry, do nichž pak jeho sluhové oblékli caprapusy, což jsou místní hojně rozšířená zvířata. Vypadají jako zajíci s velkýma ušima vlajícíma dozadu. Na čele mají dva menší růžky a na nohách kopýtka a velcí jsou asi jako středně vysoký pes.
Mohlo by se vám také líbit
Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti
Bratři jiných očí
Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí
-
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Ukázka z knížky Tajemství dědečkova deníku Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská. Jakmile babičce její černé havraní vlasy zbělaly, rozhodla se pro ráznou změnu svého zevnějšku. Svou hlavu možná nezodpovědně svěřila dceři paní Kacafírkové, která bydlí o dva bloky vedle. Vodněnka nejspíš nemá čuch na lidi. Každému přece musí být hned podezřelé, že když se někdo dobrovolně obarví nazeleno a navíc mu z hlavy do všech stran trčí bodliny, nemůže to…
Mohlo by se vám také líbit
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
-
Bratři jiných očí
V dalekém Orbisu, v ostrovní zemi, jejíž břehy lemovaly zvláštní, jinde na světě nevídané, „děravé“ hory, žilo podle posledního sčítání na tři miliony lidí. Protože byli odděleni od zbytku světa, tvořili bez výjimky všichni obyvatelé místní domorodci.
-
Království loutek – Úvod
li poklidnou hladinu moře. V lehkém povětří se vládce Imperia halil do dlouhého pláště, který si přehodil přes královské šaty, zdobené zlatými vzory ozubených koleček. Tyto motivy patřily na ostrově Orbis k velmi oblíbeným. I vládkyně Mirabilis si pro tuto příležitost oblékla vznešené šaty v barvách moře, protkávané stříbrnou nití se vzory souhvězdí, jaké lze spatřit při jarním slunovratu.
-
V naší obci stojí jeden velmi podivný dům
Vstupujete do strašidelného příběhu pro děti. Knížka DOMOV ZTRACENÝCH DUŠÍ jistě získá vaši pozornost, protože v sobě skrývá mnohem víc než se na první pohled může zdát. Opuštěný podivný dům se zvláštními obyvateli a těžkou minulostí…. Zase jsem ho soustředěně pozoroval a přemýšlel, jak bych se jen mohl dostat dovnitř. Ten zvláštní dům mě lákal odjaktěživa. Na první pohled na něm možná nenajdete nic neobvyklého až na to, že je oproti ostatním skutečně obrovský. Mezi lidmi se říká, že uvnitř straší a žijí zlí duchové. Ale kdo by takovým báchorkám věřil! Jenže když je člověk slýchá odmalička, je to pro kluka něco jako výzva. Možná, když jsem byl menší, naháněl…
-
Létat opravdu neumím, zato padat ano
Áda už byl taky vzhůru, seděl na polštáři u hlav mezi rodiči a maloval mámě modrou fixou něco obličeji. Všimla jsem si, že táta už byl celý počmáraný, stejně tak Ádovy ruce a pyžamo. Nechápu, kde k ní přišel, protože je má zakázané a já jsem si ani žádné fixy s sebou nebrala. Přemýšlela jsem, jestli mu ji mám vzít a naše vzbudit, ale nakonec jsem se raději jen potichu vytratila a pečlivě zavřela za sebou dveře. Stejně už je pozdě. A akorát by Áda začal křičet.
Mohlo by se vám také líbit
Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic
Vysvědčení. Jenom růže nestačí.
-
Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic
Ale to bych předbíhala. Celý to byla pohroma a myslím si, že si naši budou příště hodně dlouho rozmýšlet, zdali se ještě někdy vydáme za mými bratránky, nebo si je nedej bože ještě pozveme k nám domů.
-
Vysvědčení. Jenom růže nestačí.
Pamatuji si, jak mi ještě v květnu připadalo, že to bude trvat celou věčnost, než konečně začnou letní prázdniny. A potom ty dny před koncem pololetí byly tak přeplněné písemkami a zkoušením a já se na ně musela pořád připravovat! Měly jsem tak málo času na naše průzkumné cesty a přitom prázdniny byly pořád daleko. Jako by se dny jen vlekly a trucovitě drhly o stránky kalendáře a vůbec se nechtěly překlopit k třicátému červnu.
Mohlo by se vám také líbit
Létat opravdu neumím, zato padat ano
Krajina zdivočelých bratránků a ochočených slepic
-
Pokračování: Bude se ještě Marek pamatovat na kamarádky z budoucnosti?
Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“
-
Pokračování: Nebyl to jen sen?
A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné?
-
Pokračování: Na památku z minulosti do budoucnosti
Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna.
Mohlo by se vám také líbit
Pokračování: S pravdou ven
Pokračování: Jak pátrali po psím páníčkovi
Pokračování: Jak našli čtvrtého kamaráda
-
Pokračování: S pravdou ven
„V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si.
-
Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce
I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes?
-
Pokračování: Jak pátrali po psím páníčkovi
sem překvapená, že existuje nějaká kniha, ve které jsou uvedená všechna telefonní čísla lidí ve městě. Rozhodně je to geniální nápad a měl by se zavést i u nás.
-
Pokračování: Jaké tajemství skrývá lístek v ruličce?
Zatím jsme všichni dorazili na náměstí. A opravdu! Byla tu spousta lidí, kteří tleskali a něco vykřikovali. Vpředu na schodech oprýskaného divadla stál člověk s tlampačem a něco všem říkal. Když domluvil, lidé vytáhli z kapes klíče, dali je nad hlavu a začali s nimi cinkat
-
Pokračování: Jak našli čtvrtého kamaráda
Ale jakmile jsme se přiblížili víc k centru, začínalo to být podstatně zajímavější. Všude možně, na sloupech a na výlohách bylo vylepeno nespočet plakátů. Třebaže některé byly úplně stejné, tak se mačkaly jeden vedle druhého a dokonce pod sebou a přes sebe a rovně a šišatě. Ale nebyly to žádné reklamy na slevy nebo výprodeje. Vůbec ne! Často, jako by je někdo psal jen rukou: bylo zde spousta slov a vět, ale i jednoduchých obrázků jako z komiksu.
-
Pokračování: Kam ty stopy vedou? Jako by něco bylo jinak!
Kam ty stopy vedou? Jako by něco bylo jinak!: Opatrně jsme vykoukly do chodby. Bylo tam šero, ale nikde nikdo. Naštěstí. Potichu trochu přikrčené jsme pokračovaly dál. Na konci se rozkládala velká hala s pověšenými hodinami a nástěnkou ode zdi ke zdi. Vlevo nahoře jsme spatřily velký nápis SČSP 1948 – 1989 a vpravo českou vlajku a druhou červenou se zkříženým srpem a kladivem. A pod nimi byly obrázky veselých dětí a nějaké ústřižky z novin a červený šátek.
-
Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů
I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Čtení na pokračování Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne.
Mohlo by se vám také líbit
Pokračování: S pravdou ven
Pokračování: Jaké tajemství skrývá lístek v ruličce?
Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný
-
Dědečkové v dětských knížkách: Proč bychom měli s nimi trávit víc času?
Kolik pro vás znamenají prarodiče? A co pro vaše děti? Mezigenerační vztahy jsou stále na pořadu dne a možná to nebude nikdy dokonalé. Určitě bychom si ale neměli ukrajovat od společně strávených chvilek. Zejména když prarodiče mohou dětem přinést tolik nových impulsů.
-
Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery
Blíží se nejkrásnější období roku. Snad bude i navzdory okolnostem, tak specifickým pro rok 2020, alespoň částečně hřejivý a milý, jak si jen budeme přát. Nejen letos, ale pokaždé to nejvíce záleží hlavně na nás samotných. Tak si to nepokažme. Těžko budeme vracet stránky kalendáře, abychom napravili něco, co je už tak dlouho zasazené právě do těchto prosincových dnů. Nejde ani tak o drahé dárky, ale o to být spolu. Darujme si úsměv a dovolme, aby nás okouzlily i drobnosti.
-
Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný
Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka
